Buďte stateční...

 Už je to dlouhá doba co jsem dokázala myslet na sebe a také pro sebe něco udělat. Problém je ale v tom že jsem naivní a hloupá, že jsem člověk silně empatický který by se pro ostatní nejraději rozkrájel. Můj život pro mě není až tak důležitý jako život lidí které mám ráda, ten můj smysl nemá, ale ten jejich by mohl mít, mohla bych jim pomoci aby si uvědomili jak vzácné je žít, jaké mají štěstí že ve svém životě dokáží najít ještě kousek něčeho za co stojí bojovat. Já to nemám, už dávno jsem o všechno přišla. Ty co jsem milovala, sebrala mi je zubatá, tak mladé. Už nechci vidět nikoho umírat, bylo jich tolik. Bylo jich tolik že i kdyby to mělo zabít mě, vyvrátím všem ty zasraný sebevražedný myšlenky z hlavy, i kdyby mě to mělo stát všechno, i kdybych tím měla spálit sama sebe, to co je uvnitř mě, svou duši. Přátelství byl pro mě smysl všeho a když jsem ztratila všechny, ten smysl zmizel. Bohužel pro mě jsem člověkem oddaným a tolerantním, takže se nedokážu s nikým rozhádat natolik abych s ním už nepromluvila, protože na jednu stranu mám tu schopnost pochopit jak to vidí, vnímá a cítí on.

Nemůžu se na někoho zlobit protože mě nenávidí, nemůžu po někom řvát jen protože se mu nelíbím, nemohu někoho urážet jenom za to že mě ponižuje, svým způsobem se dokážu vcítit do všech. Někdy mi přijde že na to nemám ani právo. Vím že na to doplácím, vím že bych měla více myslet na sebe, ale neumím to, odjakživa jsem byla sama, vedena vším špatným, vedena špatnou, zlou cestou která na mě zanechala následky, na duši, na těle, v mém chování, pohybech všechno lze přečíst v mých očích. Vždy mi záleželo na druhých více jak na sobě, když byli lidé kolem mě šťastní, cítila jsem se dobře, cítila jsem se dobře alespoň natolik abych každý večer nemusela své oči promývat desítkami slz. Byla jsem spokojená když jsem se někomu mohla věnovat, teď už to nedokážu, nejen že každý odešel za lepším, neboť někdy svůj smutek co se se mnou plahočí už řádku let nedokáži ovládat, někdy se hroutím a potřebuji pro změnu aby někdo podepřel mě, jenže, koneckonců každý nakonec odejde za někým veselejším.

Je zvláštní jak se na vše dívám těžce pesimisticky a přitom ostatním dokáži ukázat to krásné i když jsem to nikdy nezažila, chci aby si to lidé uvědomili, aby si uvědomili že i když to bolí, i když to pekelně bolí a bolet bude stojí za to žít, nevzdávat se, bojovat, držet hlavu vzhůru, jde to. Jde to pokud člověk opravdu chce, pokud bojuje z posledních sil, chci aby všichni okolo mě byli silní, aby to nevzdávali, aby se snažili a aby nedopadli jako já. Chci všem ukázat že se mýlí, že život v osamění není tak krásný jak si myslí. Že být někým kdo ubližuje přátelům není in, být bezcitný, že jejich pohledy na sebepoškozování, na psycho věci a tak nejsou cool ani super, ale jsou to smutné věci. A víte co je smutné? Že až to skutečně poznají, zničí je to a poznamená navždy, jenže už se to nedá vrátit zpátky. S tímto myšlením, jsem odsouzená k zániku.

Buďte stateční... Prosí vás jen jeden blázen, buďte stateční...