Vždycky jsem přemýšlela nad tím jak se musel cítit Einstein mezi lidmi, vždyť mu polovina lidstva musela přijít jako totální primitivové, pitomci, kreténi a já nevím co ještě.
Já mám opravdu ráda ty, kteří se dokáží dívat do hloubky věcí, hledat v nich, ne si jenom prohlížet povrch a tvořit si názor. Mám ráda originalitu, ne ovečkování. Co jsem za minulý rok hodně zpozorovala, no vlastně za celý život bylo to, že se lidé neustále opakují. Líbí se mi pořekadlo že vrána k vráně sedá, vskutku to tak ve většině společnosti funguje. Ale proč jsou lidé tak předpojatí cizím názorem? Hodně lidí se drží většinového názoru, i když podle mě není správný, ovšem netroufám si určovat hranici správnosti, já bych jenom těžko mohla mluvit a říkat co je správné a co je špatné.
Několikrát jsem se ptala sama sebe a jiných, kdo vůbec určuje tu pomyslnou hranici správnosti a špatnosti? Soudíme druhé, někdy na to ani nemáme právo... Tohle vlastně není žádné nové zjištění, prostě jsem se nad některými věcmi musela opět zasmát. Jeden by řekl že je to spíše k pláči, ale brečet nad lidskou hloupostí jsem přestala už dávno. Soudit člověka na základě, který byl postaven někým jiným... To už si tak málo lidí dokáže tvořit vlastní názory? Vždycky mě zajímalo co vede lidi k potřebě se někam zařazovat... Někam patřit, k někomu. Mnozí pro to udělají opravdu šílené věci. Vytvoří tolik lží, kolik je na světě plevelu, zničí tolik srdcí kolik je potřeba pro dosažení vlastních cílů... Mnozí dokonce změní celou podstatu toho jací jsou, nebo spíše jací byli... změní sami sebe aby se přizpůsobili ostatním. Neřekla bych že je to správné, ale ani špatné... Je to smutné, tak smutné...
Připadám si divně když tu potřebu nemám. Mnoho lidí kolem mě se mění. Čím dál více upadají do stejného názorového režimu jako ostatní, ale já se pořád držím svých zarytých názorů co si utvořím, tak se ptám je to špatně? Je špatně že se nad věcmi zamýšlím někdy až přehnaně moc? Většinou s lidmi nesouhlasím, protože se dívám do hloubky dané věci, ale potom jsem ta špatná. Potom jsem ta, která mezi nimi nemá co dělat, ta která nemá právo vedle nich stát. Můžou vlastní, odlišné názory odhazovat lidskou duši tak snadno a daleko od ostatních? Když máte to pochopení že pro někoho je ztráta tužky stejně tak důležitá jako pro někoho ztráta blízkého? Každý má hodnoty postavené jinde, připadám si že s tímhle uvědoměním jsem odsouzena k tomu tápat po světě naprosto sama, nikým nepochopena, odsouzena k záhubě.
