Odevzdávám se svým temným snům,
přenechávám vládu těm těžkým dnům,
chodím s nezájmem po světě,
po této shnilé planetě.
Jsem v myšlenkové pasti,
Moudrost lidem chtěla bych krásti,
Přijde mi že všechno ztrácím,
do myšlenek se opět a opět vracím.
Chtěla bych si věřit víc než teď,
opět uvěřit že stále krásný je svět,
přála si věřit že bude líp,
Nechat všechno trápení blízkých odejít.
Chtěla bych kráčet s hlavou vztyčenou,
místo toho se plazím s duší zničenou,
chci opět věřit že život je krásný,
že přes všechna temna umí být jasný.
Již teď mám pro co bych žila,
ale strachem napojena jsem abych to vše neztratila,
Přesto že má duše vlastně uvadá,
Krásná a veselá má tvář světu připadá.
Říkám lidem že jsem vlastně slabá,
že mé srdce je křehké a má duše chabá,
že někdy ztrácím chuť i žít,
a občas už mám nutkání odejít.
Přesto že nevěřím že bude líp,
snažím se své problémy obejít,
Přesto rozdávám naději lidem dál,
kdopak mi tuhle povahu dal?
Nevěřím ale přesto se směji,
sama nevěřím ale přesto lidem srdce hřeji,
umím ublížit ale být i král,
nebo jen člověk, který se silným býti zdál.
Lidé jsou zhrzenější čím dál víc,
upadám do míst zvané nic,
krásu světa tu kterou nikdo nevidí,
každý z nás pomalu ale jistě zabíjí.
Už nevím co bych vám měla do srdcí klást,
snad doufat aby jste přestali tu krásu krást,
aby jste otevřely svou mysl a koukly ven,
jestli to tak doopravdy všichni chcem.