Ranmaru | Série nesmyslných blábolů 2!

 Jen ať se podívají kým se člověk stane, když je úplně sám. Svět je tak tmavý, tak drsný, chladný, i když slunce září a obloha hraje duhovými barvy, přesto je vše tak ponuré, jako když slzy deště dopadají na zem, svět pláče a já pláču s ním, jen v tichosti sním o věcech tak mocných, o věcech ze kterých čerpám sílu k přežití. Když není nic k víře, když není nikdo k důvěře, zavřu své srdce a zachovám tento pocit hluboko v sobě. I když nezbude pro koho žít, slabost je opustit tento svět bez boje, slabostí je vzdát se života, proč být zahanbena sebevraždou? Probíhám kolem ostatních s vyprahlým srdcem. Nenechám slabost, aby zničila mou duši. Opustím tisíce lidí pokud budu muset, samoty se už nemůžu bát. Dala mi vlastní pohled na svět, dala mi svobodu a přitom mě obohatila mocnou silou. Prolezu i temnotou tohoto světa pokud budu muset jenom abych přežila. Mějte na paměti, že život lehký nebude, ale všechna bolest světa se dá zvládnout, i když nemáte pro co žít, pokud znáte svou vlastní duševní hodnotu, nikdo vás nedokáže zničit. Buďte sami sobě v očích přítelem i nepřítelem. Milujte se a nenáviďte, smiřte se sami se sebou a s tím co uvnitř sebe uchováváte. Bolí to méně, než věčně brečet nad svými chybami. Páte se, proč by mi mělo záležet na lidech? Nejsem zbabělá abych všechny pohřbila, abych se zbaběle bála zrady od lidí, tak ať... ať si kopnou když chtějí, ale víc už mě zranit nemohou. Dokážu přijmout novou rodinu, dokážu se otevřít tisíckrát, ale stejně tak dokážu zmizet z života druhého pouhým mrknutím oka, proč se bát a zbaběle utíkat? Bolest je jediná věc, která mě drží naživu, bez bolesti, by to nebyl dokonalý svět. Čelte ji i svým problémům, neutíkejte.

Nevím jak to všechno mám zvládnout, podlamují se mi kolena a padám, padám tvrdě na hubu a nevidím, klíží se mi oči a já prosím o pomoc, ale můj hlas mizí v dálce, jen koruny stromů zachytávají jakési šumění, které nikdo neslyší. Došla jsem až tady, tak proč teď stojím a třesou se mi ruce v krutých záchvatech vzteku a bolesti? Proč se z mých očí řinou potoky slz? Proč jsou mé ruce zahanbené vlastní krví? Jak jsem tohle mohla dopustit? Jak jsem to mohla udělat? Jsem zničená, sotva dýchám, každý zvuk mi trhá ušní bubínky a já přestávám cítit. Bojím se toho co se odehrává uvnitř mě, bojím se té agrese ke které se uchyluji. ta nenávist uvnitř mě je tak silná, jsem jako časovaná bomba, která se nedokáže kontrolovat. Je jenom otázkou času kdy se všechno uchýlí ke konci, už nezbývá moc času. Jun mě drží za ruku a říká, že to bude v pořádku, věřím ji... věřím ji a proto zavírám oči a nechávám se vést. Vraťte se do pekelných hlubin, ó temné duše. Přikazuji vám, ztraťte se zbabělé bytosti. Já jsem vašim katem, vaší zkázou i vaším bohem, zhyňte v nekonečné bolesti, počkejte na trýznivý křik svého pána.

NAKONEC VÁM DÁM PÁR RAD, HAHA!
Vždy měj na srdci připevněný háček a k němu přivázanou šňůrku, to proto aby sis ho mohla vzít zpátky. Bez něj totiž nepřežiješ.
 Jo... tohle se váže k lásce. K lásce nenaplněné, vždyť... Každý z nás to zná, většinou. A své srdce je radno si hlídat, protože už jednou jsem někomu dala vše a než jsem našla způsob jak si vzít zpátky alespoň své srdce a svou mysl, trvalo mi to přes tři roky. A musím říci, že ty tři roky nebyly vůbec, ale vůbec pěkné.

Nevěř ani vlastní matce.
 Ne, nevěřit nikomu, to je to nejlepší. A pokud svou důvěru někomu přeci dám, jelikož jsem člověk, což je pochopitelné že k někomu tu důvěru chovat prostě musím, nesmím přestat myslet na to, že jednou se to všechno může ale nemusí obrátit v to špatné. A potom si urychleně najít východisko ven, hlavně ať není pozdě.

Dbej svých slov, neboť jsou velice drahá.
 Nikdy nezapomínej na to co říkáš, ať už v opilosti, v střízlivosti, zkrátka važ svých slov, než je vyřkneš do světa, někdy ti můžou vzít úplně všechno. Slova zpátky nevrátíš.

Nejen chlapy, ale i ženské jsou svině.
 Ať už se jedná o přátelství nebo o vztah, jako žena se ženou. Nevěř, nevěř, nevěř.
Nu a pokud chceš věřit, nezapomínej na rozum!

Přátelství přes internet je na hovno.
 Dříve jsem se bila za to, že to není pravda. Měla jsem pocit že mí přátelé jsou skuteční, jelikož jsem si s nikým nerozuměla v realitě a s lidmi skrze internet na stovky kilometrů daleko ano. Bila jsem se za to že jsou skuteční i s vlastní rodinou, s vlastním otcem a stála si za svým. Nu, později jsem zjistila, že vlastně mají pravdu, všechno je tak hrozně falešné. Dokonce i já jsem kolikrát falešná, až sama nemohu uvěřit co to vlastně píšu. Všechno tady je jenom uměle vytvořené ale tohle život není.

Nezapomínej na to, že můžeš být vždy nahrazena někým jiným.
 Jo, říká se že každý je originál, jenže k čertu s originalitou, jak se objeví někdo zajímavější nebo dneska už i "hezčí", i když třeba hloupější, nikomu stát v cestě nebudete, zkrátka si vás lidé obejdou, pomalu ani nevšimnou. To jsou proměny co? Z nejlepších kamarádů na cizí lidi a z rodiny na odpad nebo prašivé psy.

Je lepší najít sám sebe, než tě někdo přesvědčí že jsi někdo, kdo vlastně nejsi.
Nikdy nezapomínej plakat.
Je důležitější milovat než být milována.
Suď jedině, pokud znáš pravdu z obou stran.
Hlídej si to, co je tvé.
Nikdy si nikoho nepřivlastňuj, je totiž tisíce lidí před tebou, s mnohem větší šancí a úspěchem.
Nevěř ani sama sobě, srdce tě občas totiž zradí.
Rozdávej naději i přes svá vlastní přesvědčení že žádná není.
Odpusť, ale nikdy k tomu člověku nezačni být lhostejná. Když mu totiž odpustíš a necháš mu jen vzpomínky, necháváš ho trpět steskem a věř, ře to bolí.
Všechno se děje z nějakého důvodu, ač ten důvod nevidíš, prostě tu vždy někde je. Hledej ho, on za tebou sám nepřiběhne.
Někdy je lepší držet hubu a neříkat nic.
Svá tajemství a přání si nechej jenom pro hvězdy.
Ser na lidi, co serou na tebe.
Využij svůj čas lépe, než sezením u počítače a čekáním na někoho, kdo stejně nenapíše.
Fantazii musíš dát občas stranou.