Ranmaru | Série nesmyslných blábolů 1!

 Píšu protože se potřebuji vypsat a protože dokážu psát tyhle mé psychické výlevy o duševních stavech většinou až po půlnoci, kdy svět kolem mě spí, tak tu sedím v nočních hodinách za monitorem, ze kterého mě pálí oči. Vlastně ani nevím o čem chci psát, ono to vždy přijde samo a nakonec do tohoto článku sesmolím věci, o kterých původně neměla být ani zmínka, jenže to nevadí. Když to nevadí mě, nebude to vadit ani vám, tyhle bludné kecy od jedné psychicky postižené holky číst nemusíte, nikdo vás naneštěstí nenutí. To můžete být ještě rádi, protože někdy se ty mé žvásty nedají ani číst. Říkáte si, o čem to ta holka mele? Má to v hlavě vůbec v pořádku? A vlastně... nemá. Nikdy neměla a mít nebude. Já prostě nedokážu žít normální život po věcech, kterými jsem si prošla od dětství až po teď, mám v životě zkrátka jinak nastavené hodnoty, stejně jako v lidech, přátelství, rodině, lásce, hudbě a ve všech maličkostech, které světu mohou přijít banální. Jenže pro mne až tak banální nebudou, vlastně ani nemohou být.

JSEM SPROSTÁ! Nevážila jsem si sama sebe, nikdy jsem si nevážila sama sebe, chyba, chyba, CHYBA! Zabíjela jsem se kvůli lidem, kvůli těm vykurveným zmrdům co nedokázali pochopit mou duši. Dívali se na mě svrchu kvůli tomu že jsem jiná, že jsem neodpovídala kvalitám jejich hodnot. Ničilo mě že si do mě každý kopl, aniž by se mnou kdy prohodil slovo. Dívali se na mě jako na blázna, dívali se do mých smutných očí a hned mě označili za špínu společnosti. Nikdy mě nepoznali a vždycky měli hubu plnou keců, je pochopitelné že jsem se cítila hrozně, jako ta špatná, protože to byli všichni okolo mě. Nechtěla jsem věřit tomu, že by oni byli špatní, to já musela být tím bláznem co všem jenom otravuje život. Nedali mi šanci a pak si stěžovali že je děsím. Udělali ze mě psychicky labilního jedince, chápete to? Člověk je dneska trestán za svou fantazii, všichni se jděte vycpat a uvelebit do svých stereotypních životech o ničem.

Cítím se hrozně nepochopeně, možná to bude tím že mě nakonec pochopit ani nejde. Může vůbec někdo rozumět bolesti co uvnitř sebe nosím? Zeptáte se někoho jak by vám popsal oblohu za melancholickém západu slunce, a on vám řekne že vidí MRAKY! No tak tohle byl můj definitivní konec, definitivní, cožpak lidé v sobě nemají kousek citu pro jiné krásy než jsou peníze a bohatství? Chce se mi brečet...

Já nejsem pozitivně smýšlející člověk, na to v sobě nesu až příliš bolesti a když člověk vyrůstá sám, zvykne si na to a je těžké pro něj někoho přijmout a začlenit se, kromě toho o žádné začleňování nestojím, jsem ráda sama, zalezlá v rohu jen se svými myšlenkami a se svými duševními neshody. A já se smát neumím, nic na tom nevidím, věci které ostatním přijdou směšné, pro změnu nepřijdou směšné mě. Směju se jenom lidské blbosti a omezenosti, což se týče mluvy, psaní, neschopnosti věnovat se čtení a řádnému sebevzdělávání, i když nad tím bych měla spíše brečet. Nezajímám se o lidi co nedokáží rozvíjet svou duši a své vnitřní hodnoty, protože je zajímá jenom to co většinu společnosti a od toho já dávám ruce pryč. Jsem spokojená ve svém malém snovém světě, protože jsem svobodná, jsem jenom omezená vlastní myslí a alespoň se nemusím nikomu vyzpovídat, mám ráda svůj smutek a svou bolest, dělá mě totiž tím kým jsem. Ne každý měl příjemný život a proto se umí smát, ne každý měl v životě to štěstí aby se smál, ne každý má rodinu. Nezajímá mě nějaký optimismus ani pozitivita, já se vždy raději utápěla v tom záporném způsobu života a nebudu to měnit. Je jednoduché pro vás optimisty brát všechno pozitivně, když nevíte co si lidé jako já nosí v duši, nikdy by jste nepochopili tu bolest co před světem skrýváme. A i já jsem... jenom člověk. Tim nechci ovšem urazit optimisty! Jsem jen částečně vyléčený těžký pesimista, ale pořád žiju, to stojí za pozornost!