Bloudím cestou skrze mosty které bolí, s úsměvnou falší vtisklou do mé tváře.
Vykračuji po pěšině minových polí, obměněnou cestou - jak po intervenci cizozemského šafáře.

Tápu..... Bloudím....
Stojím... Pláču..

Daleko v místech mých vysněných akropolí... ty jenž se mi bez úmyslu drolí,
houpu nohama v oceánu vlastních chyb, 
jenž

Říkám si že je prosinec něčím významný, nebude to jenom datem kdy jsem se rozhodla registrovat, ale i tím co jsem v tomto měsíci ztratila a že toho nebylo málo. Prosinec byl měsíc, který v mém srdci zanechal doživotní rány, které se už nikdy nezahojí. A po prosinci bylo všechno horší a horší... Tohle období mě neustále dohání a já už nevím jak od toho všeho mám vlastně

 Už zase tápu životem jako stín, vždycky mi tenhle způsob vyhovoval, držet se někde dál od všeho a snažit se dýchat, snažit se žít. Člověk si říká že je někdy potřeba nechat starosti, bolest za sebou a jít dál. Jenže co když vás výčitky stále dohánějí? Jsou věci, se kterými se člověk musí smířit, poté věci se kterými se jednoduše smířit nelze. Nesnáším prosinec,

Dneska tento článek zaměřím spíše na vztahy, ano moje vztahy s rodinou???, já vlastně ani pořádně nevím proč, asi potřebuji silnou dávku toho, vybít a dostat ze sebe všechny ty odporné myšlenky, které mě sužují, protože prostě nemám nikoho komu bych mohla sdělit jak se cítím, jak je mi hrozně, je tu vlastně jenom jeden člověk, ale pro něj se chci jenom usmívat a v mém

Někdy mám vážně chuť se otočit a udělat si celodení záškoláckou procházku a vykašlat se na všechno, alespoň na chvíli vypnout a neřešit že je škola, že píšeme písemku z toho a onoho, alespoň na chvíli vnímat jenom tu hudbu a nic okolo, žádné lidi, žádné problémy, starosti, prostě jenom kráčet tam kam mě nohy zavedou a na nic nemyslet. Už jsem unavená z těch očekávání,