Jsem prý nemocná, měla bych se jít léčit.

Někdy mám vážně chuť se otočit a udělat si celodení záškoláckou procházku a vykašlat se na všechno, alespoň na chvíli vypnout a neřešit že je škola, že píšeme písemku z toho a onoho, alespoň na chvíli vnímat jenom tu hudbu a nic okolo, žádné lidi, žádné problémy, starosti, prostě jenom kráčet tam kam mě nohy zavedou a na nic nemyslet. Už jsem unavená z těch očekávání, strhaná z pracování a přemýšlení. Nebaví mě vracet se týden co týden domů večer pozdě, unavená a neschopná cokoli dělat jenom kvůli zasraným dědičným nemocem. Kvůli tomu že mě bolí oči a nebo se mi špatně dýchá... Vadí mi má omezenost, ve cvičení, sportování... já miluji sportování, dříve jsem sportovala závodně, běhala, skákala do výšky, hrála basketball a věnovala se krasobruslení. Zbožňovala jsem atletiku a posilování... ale dneska už nejsem schopná dostat se do kondice ve které jsem byla. Cítila jsem se předtím mnohem lépe, ale dneska jsem ze sebe tak zklamaná.

Chtěla bych to změnit... opravdu chtěla, ale nemůžu. A proč nemůžu? Protože když vyběhnu pitomých 200 schodů tak mě pomalu odváží do nemocnice jenom protože nemůžu dýchat, skvělé! Kdysi jsem je závodně běhala na první místa úplně bez problému, ovšem byla jsem mladší a potom přišli rodiné problémy, zdravotní problémy a psychické návaly.... No a už to se mnou jelo z kopce. Popravdě strašně nesnáším sama sebe a to jak jsem se změnila. Možná bych na sebe měla být pyšná, můj psycholog mi říká: Být na tvém místě, už tu dávno nejsem. Jenže já tu pořád jsem, ano... VELICE POVZBUDIVÉ KDYŽ VÁM TOHLE ŘEKNE VÁŠ PSYCHOLOG.  smířila jsem se se světem a s životem který jsem si nevybrala, rozhodla jsem se že to prostě přežiju, ne... já si řekla že to přežiju. A žiju... Takže až mi někdo ude zase psát, že si jde zabít kvůli rozchodu nebo smrti blízkého, tak ho pošlu ať jde a že tím dokáže strašně moc... Ovšem ironicky myšleno.

Jdu se nad tím zamyslet...

Pohrdám lidmi co to vzdají a neumí se srovnat s životem. I já s tím měla problémy ale nikdy bych se nezabila kvůli svým slabostem nebo kvůli jiným. Zní to ode mě možná hnusně, ale člověk by neměkl být tak sobecký i když nemá nic. Sama jsem si prošla několika stádiemi šikany, rodiného týrání, psychického týraní mých nejbližších co mě měli chránit. Má vlastní matka se mě pokusila zabít a lidé mi věčěně dávají najevo že jsem nedůležitá a že mě nidko v životě postrádat nebude a nepotřebuje. Takhle já žiju dvacet let. Neschopná komukoli sdělit své problémy, vyplakat se na něčím rameni, říci někomu jak se cítím je špatný nápad, protože mě nikdo nechápe, nikdo mi nerozumí, všichni se mi smějí. Každý se mi vyhýbá a hledí do mých očí s pohrdáním. Všichni se na mě dívají jako na odpad, ale je normální že jsem si na to zvykla? Už mi to nevadí, už dlouho mi to nevadí.... Už dlouho jsem sama a ta samota je mi tak blízká. Vidím díky ní svět jinýma očima, vážím si tolika věcí, kterých si ostatní lidé co mají všechno neváží. I když jsem abnormální samotář, jsem se svou povahou spokojená. Cítím se být nad věcmi dnešní společnosti. Něco jako cigarety, chlast, sex a drogy jsou věci které jdou mimo mě. Vím co to svinstvo dokáže, ale prostě mě nebaví zakládat život na takových ohranýcha nudných věcech. Žiji a dýchám každý den pro to abych mohla spatřit východ slunce, odpoledne se kochat krajinou a v noci noční oblohou. Kdo by nežil pro tyhle maličkosti? Samota je dobrý přítel ale i špatný... Byly chvíle kdy jsem šílela osaměním, kdy jsem své slzy prolévala protože jsem potřebovala cítit, vědět že mě někdo potřebuje a když jsem si uvědomovala jak jednoduché je podržezat se někde v pokoji mezi čtyřma stěnama kde mě nikdo hledat nebude, kde mi v tom v tento okamžik nikdo nezabrání... chtělo se mi brečet snad ještě více, až už jsem vyčerpáním padala na podlahu. Ale nakonec mě i ta samota omrzela a vzala jsem jí jenom za jakousi společnost mé denní rutiny. Nakonec jsem ji začala mít ráda a zjistila jsem že lidi k životu nepotřebuji. Že pokud někdo bude potřebovat mě, budu tu, ale sama nedokážu nic začít. Prostě nemám zájem, ale to lidé nechápou. Nechápou to, že mi jejich věčné urážky už nic neříkají, že si z toho nic nedělám, k srdci si to neberu a duší jsem od nich někdě hodně daleko. Přijde mi že žádné srdce nemám, protože už mě ani nemrzí když mě opustí někdo kdo se se mnou bavil delší dobu. Pro mě jsou všichni tak hrozně falešní.

Už mě nebaví ani přátelství po internetu, nechybí mi lidé kterým jsem dala tolik vzpomínek stejně jako oni mě. Znali jsme se čtyři, tři roky a já za nimi občas jezdila. Prostě mě nahradili a neřešili to,  já jsem se s tím smířila vcelku rychle i když jsem s tím zezačátku měla velké problémy. Mám pocit že den ode dne se posouvám do toho bodu, kdy mi nebude na ničem záležet. Nevím ani jestli z toho mám strach, vlastně už ani pomalu nevím co je to strach ze života, ze zklamání. Prostě padnu a zase se postavím, nejhorší je že mě tato bezcitnost a ztráta kontaktu s ostatníma vůbec neděsí. Vlastně mám jenom strach z toho, že ztratím schopnost psát. Slova jsou to poslední čím dokáži vyjádřit své pocity, emoce, to jak se cítím. Díky ním dokáží ventilovat svou fantazii, co když nakonec ztratím schopnost psát? Stane se fantazie mou vlastní záhubou? Nebo se změním natolik že lidi budu jenom využívat a nakonec mi nebude záležet na tom jaké dopady to na ně bude mít? Dřívě jsem se docela dost snažila lidi pozorovat, bavilo mě to, všímat si a vnímat maličkosti,  způsoby mluvy, pohybů, vystupování, sledovat je v určitých situacích, pomalu bych řekla studovat jejich chování. Snažit se pochopit jejich pocity, být k nim empatická. Ale když jsem je tolerovala až příliš a oni mě jenom stále přehlíželi, nebrali na mě ohledy a stavěli své životy na zcela nesmyslných základech, (netvrdím že je já mám správně postavené, nemám ani trochu), tak mě prostě nějaká snaha omrzela a já je od té doby sledovala už jenom z dálky.  Můj život je smutný, osamělý a nepochopený, jenže mi to nevadí. Je to zvláštní ne? Přijdem mi že všechno to pochopení mám uvnitř sebe, ale nechci k sobě lidi pouštět, naučila jsem se žít bez nich a mám problém je do svého života přijat. Proč je to tak těžké pro ostatní pochopit? Prostě nepotřebuji jejich falešnost, mám pocit že každý člověk v mém životě a srdci byl kdy falešný. Nikomu ta přetvářka na přítele nevydržela.

Každý mi říká že jsem nemocná s tímhle přemýšlením, když už... se teda s někým podělím o své pocity a myšlenky. Je to pořád o tom samém, měla by jsi se jít léčit. Léčit... ale z čeho? Jsem snad nemocná když takto přemýšlím? To je jako vážně ta.... tak dlouho očekávaná odpověď? To mi vskutku lidé nedokáží více říci? Jestli jsem nemocná, pak bych ráda věděla jak. Jsem jenom zklamaná životem a lidmi, kdo kdy nebyl? Když je člověk přliš dlouho sám, buď ho ta samota zabije a nebo si na ní zvykne, já si na ní zvykla, nenechala jsem se jí stáhnout dolů a i když jsem se topila v těžkých depresích a ničila své tělo pro klid v duši, který jsem nikdy neměla, stejně jsem to ustála. A to jsem neměla pro co, koho žít. Já neznám něco jako rodinné obejmutí, rodina je pro mě slovo neznámé, já ji nikdy neměla, nikdy jsem se tak necítila. Jsem na sebe popravdě v tomhle směru pyšná, dokázala jsem to přežít. Takže až mi někdo bude tvrdit že se z těžkých depresích člověk nedostane, budu mu to vymlouvat a dokážu mu že je to možné. Že i když je člověk úplně sám a zažívá jen pád, přežít se dá. Myslím si že je to všechno o síle vůle, že pokud člověk chce, dokáže pomalu i nemožné.

Dospělí lidé mě za toto uvažování nenávidí. Jsou ti co uznají že jsem přemýšlením na dvacet let někde úplně jinde a pak jsou tu ti co mě věkem sráží. Prý nemám s životem dostatek zkušeností v daceti letech abych o něm mohla psát, nemám prý na to právo, psát a říkat takové věci, když jsem teprve nic nezažila, nepoznala. Vím že mě toho v životě hodně čeká, vlastně až do mého konce a i za ním. ale aby mi někdo říkal, abych tady nemohla uvažovat o životě a o smrti jenom protože je mi dvacet let... no nelíbí se mi to. Člověk sám sebe poznává celý život, i ten svůj život a celý svět. Nikdy nemůže říci že ho zcela chápe, protože ho neustále poznává a rozvíjí sám sebe, své dovednosti, schopnosti, vědomosti, ani v padesáti mu nebude dokonale rozumět... Prostě se mi nelíbí když mě někdo hází do pytle dnešní společnosti, zejména těch, kteří svůj život zakládají na pití a sexu. Cítím se být nad věcí, vyrůstala jsem v tom, ale nikdy jsem se k tomu nenechala stáhnout, tak ať mi nikdo netvrdí že je to nemožné, člověk musí jenom chtít. Pro všechny co mě nechápou.... Já mám své uvažování ráda, prošla jsem si věcmi které byly lehčí těžší, vyrostla jsem spíše sama na sobě, něco jako lidská pouta jsou pro mě občas složitější, protože jsem zvyklá být k lidem chladná a odměřená, ale kdyby jste znali můj život, věci které mi lidé, nejbližší udělali, věřím že by jste pochopili mou silnou nedůvěru. Po psychické stránce se cítím skvěle, no po té fyzické už tak moc ne, děkuji že jste si udělali čas a přečetli pár mých výlevných slov v tomto článku, který píšu spíše sama pro sebe a protože mě tohle vypisování ze svých myšlenek a pocitů prostě baví.