Vždycky jsem byla dobrá v souzení lidí a proto jich mám ráda jenom pár..
Článek Opět tak trochu ztracená...
Komentáře k článku: Opět tak trochu ztracená...
zlomenymec: Mně v tomhle směru hodně pomohly dva kurzy gestalt terapie, kterou jsme měli ve škole jako volitelný předmět. Takže jsem se trochu odblokoval a navíc za to ještě dostal kredity 
Podmínkou pro to ale samozřejmě byl dobrý učitel a dobrý kolektiv...
ranmaru: Jenže já nestuduji a už jsem to nějak vzdala, nemá to smysl, je to pořád o tom samém. Budu si muset zvyknout že mě to pořád dohání naučit se s tou bolestí nějak žít~
Ovšem pak nastává mnoho dalších problémů, už mě to nebaví. 
zlomenymec: No smysl to určitě má, když tě to takhle bere :/ Sama si už asi nepomůžeš.
K někomu takhle můžeš klidně docházet, jakože k terapeutovi, i když to asi nebude levný... ale psychické zdraví za to stojí. Fakt, znám lidi, co mi říkali, že litujou, že k tomu terapeutovi nešli mnohem dřív, že by si ušetřili mraky starostí úplně zbytečných.
ranmaru: No myslím si že už mi nikdo nepomůže.
Teda jistě, pomohli by mi možná doktoři. Jenže trpím sy. bílého pláště a když už se dokopu alespoň k obvoďákovi pro doporučení, který sestřička od psychiatra potřebovala, tak se s ní stejně nedá domluvit a akorát peskuje že neví na kdy mě má objednat, že má moc lidí, hodinu kolem mě chodí v čekárně, kde se svíjím v křečích a sedím pomalu na zemi, protože nezvládám větší množství lidí a cítím se bezpečněji na podlaze.
Je mi to už jedno, donutila jsem se k takovému kroku z posledních sil a ze zoufalství že si pravděpodobně jednoho krásného dne zase ublížím, což nechci, když už jsem se z toho částečně dostala, chci to řešit... ale asi můj život není dostatečně důležitý pro to, aby se mi pomoci dostalo.
Nejhorší je to uvědomění že člověk ví, že je s jeho psychikou něco špatně, jenže co když bude pozdě? Pak si jednoduše prostě moji kartu vytáhnou, až chcípnu.