ranmaru: No myslím si že už mi nikdo nepomůže.
Teda jistě, pomohli by mi možná doktoři. Jenže trpím sy. bílého pláště a když už se dokopu alespoň k obvoďákovi pro doporučení, který sestřička od psychiatra potřebovala, tak se s ní stejně nedá domluvit a akorát peskuje že neví na kdy mě má objednat, že má moc lidí, hodinu kolem mě chodí v čekárně, kde se svíjím v křečích a sedím pomalu na zemi, protože nezvládám větší množství lidí a cítím se bezpečněji na podlaze.

Je mi to už jedno, donutila jsem se k takovému kroku z posledních sil a ze zoufalství že si pravděpodobně jednoho krásného dne zase ublížím, což nechci, když už jsem se z toho částečně dostala, chci to řešit... ale asi můj život není dostatečně důležitý pro to, aby se mi pomoci dostalo.

Nejhorší je to uvědomění že člověk ví, že je s jeho psychikou něco špatně, jenže co když bude pozdě? Pak si jednoduše prostě moji kartu vytáhnou, až chcípnu.