Vždycky jsem byla dobrá v souzení lidí a proto jich mám ráda jenom pár..

hroznetajne: Nikdo nepocítí to stejné, co prožíváš Ty. Pocity, emoce, deprese, radost i láska jsou nesdělitelné. Vždyť i na lásku jsme sami (a to jsem si prosím pěkně nevymyslela, to jsem někomu ukradla, ale je to pravda pravdoucí). Každý máme ten život jinak složitý. Ale zřejmě to tak mělo být, zřejmě si si tím vším musela projít.

Co se pocitu "čekání na smrt" týče, znám moc dobře...

---
hroznetajne.pise.cz

ranmaru: Měla jsem takovou slabou chvilku, celý měsíc se tvářím že je všechno v pohodě, vážně mě to už nebaví, jsem vysílená a myslím si že i já mám právo se jednou za čas zhroutit, ovšem jenom na pár hodin, více si dovolit nemohu, nechci aby se lidé dostali ke mě skrze mou bolest.

Psala jsem to tak zejména protože mi neustále každý opakuje že ví jak se cítím, přitom je to zdaleka úplně jinak. Ano, mohou se pokusit porozumět, ale nikdy to neocítí tak silně jako já, dokud nebudou v mé kůži.

Nevadí mi že jsem si tím prošla, protože díky tomu všemu jsem taková jaká jsem a myslím si že to zvládám poměrně dobře, jsem na sebe kolikrát hrdá že jsem to nevzdala a že i když ve své podstatě nemám nikoho (promiň světe, ale ty víš jak to myslím),nebo jsem v tu dobu spíše nikoho neměla, tak jsem to přesto dokázala a pořád jsem tady. I když těch pokusů bylo mnoho, těch myšlenek, chvil kdy jsem postávala na mostě a toužila skočit... Jsem ráda, že jsem to neudělala, on člověk by se neměl tak snadno vzdávat a myšlenka že bych byla stejná jako ti, co se se životem nedokázali vyrovnat, mě od všeho držela tak nějak dál, i když byly chvíli kdy jsem měla opravdu namále.

Já své problémy nerada vynáším do světa, připadám si potom hrozně sobecká.
Lítost je třeba jedna z věcí, která člověku nepomůže, ale pochopení je mnohem vzácnější.
A s tou láskou musím souhlasit, člověk je v podstatě na všechno sám, i když má kolem sebe spoustu blízkých.

A já děkuji za komentář.

---
ranmaru.pise.cz

hatachi: Nikdo nemůže říct, že ti rozumí, protože to prostě nejde. Ano...může ti říct, že to chápe, ale ne, že ti rozumí. Pod pojmem "rozumím ti", bych si představila to, že si prošel tím samým, co ty. Což je zhola nemožné, protože to každý zažívá a prožívá úplně jinak.
A bohužel, život máme každý nalinkovaný. Tak jako ty sis prošla peklem, tak jinde je někdo, kdo nepocítil nic jiného než ráj. Ale bohužel to tak je. Ne na všechny se dostane, aby prožili pohodový život.
Ale není hrdina ten, kdo si žije v poklidu a nestará se o nic, ale ten, kdo si sáhne na úplné dno a i když přemýšlí o rychlém konci, tak se přeci jen zvedne, odrazí se ode dna a hledá si nový smysl života.
Proto ti nebudu psát, že ti rozumím, protože bych ti lhala a to nechci. Nerozumím tomu, protože já mam skvělou rodinu a nikdy jsem nic takovýho sama nezažila.
A mám kamarádku...moc dobrou kamarádku, která měla ještě horší život než ty. Taky kolikrát začala pochybovat o své existenci a přemýšlela dost často o tom, jak to všechno ukončit. Jak hlavně ukončit svoje trápení a svůj život. Naposledy to bylo před dvěma roky, kdy už stála na mostě a byla odhodlaná skočit. Dodnes jí jsem nesmírně vděčná, že to neudělala. Tohle nás stmelilo ještě víc a beru ji jako svojí sestru. A vždy když se potřebuje vypovídat, tak jsem tady pro ní. Jí to hodně pomáhá, když jí i jen vyslechnu. Taky si našla nový smysl života...jsou to její dvě děti nebo psaní povídek.
Prostě se nevzdává a bojuje. Tak i ty se nevzdávej a bojuj...