Vždycky jsem byla dobrá v souzení lidí a proto jich mám ráda jenom pár..

ranmaru: Měla jsem takovou slabou chvilku, celý měsíc se tvářím že je všechno v pohodě, vážně mě to už nebaví, jsem vysílená a myslím si že i já mám právo se jednou za čas zhroutit, ovšem jenom na pár hodin, více si dovolit nemohu, nechci aby se lidé dostali ke mě skrze mou bolest.

Psala jsem to tak zejména protože mi neustále každý opakuje že ví jak se cítím, přitom je to zdaleka úplně jinak. Ano, mohou se pokusit porozumět, ale nikdy to neocítí tak silně jako já, dokud nebudou v mé kůži.

Nevadí mi že jsem si tím prošla, protože díky tomu všemu jsem taková jaká jsem a myslím si že to zvládám poměrně dobře, jsem na sebe kolikrát hrdá že jsem to nevzdala a že i když ve své podstatě nemám nikoho (promiň světe, ale ty víš jak to myslím),nebo jsem v tu dobu spíše nikoho neměla, tak jsem to přesto dokázala a pořád jsem tady. I když těch pokusů bylo mnoho, těch myšlenek, chvil kdy jsem postávala na mostě a toužila skočit... Jsem ráda, že jsem to neudělala, on člověk by se neměl tak snadno vzdávat a myšlenka že bych byla stejná jako ti, co se se životem nedokázali vyrovnat, mě od všeho držela tak nějak dál, i když byly chvíli kdy jsem měla opravdu namále.

Já své problémy nerada vynáším do světa, připadám si potom hrozně sobecká.
Lítost je třeba jedna z věcí, která člověku nepomůže, ale pochopení je mnohem vzácnější.
A s tou láskou musím souhlasit, člověk je v podstatě na všechno sám, i když má kolem sebe spoustu blízkých.

A já děkuji za komentář.