Trochu silnější článek... spíše pro mě jak pro vás

Dneska tento článek zaměřím spíše na vztahy, ano moje vztahy s rodinou???, já vlastně ani pořádně nevím proč, asi potřebuji silnou dávku toho, vybít a dostat ze sebe všechny ty odporné myšlenky, které mě sužují, protože prostě nemám nikoho komu bych mohla sdělit jak se cítím, jak je mi hrozně, je tu vlastně jenom jeden člověk, ale pro něj se chci jenom usmívat a v mém momentální duševním rozpoložení je to těžké, těžké se usmívat, jsem mizerný lhář. Došla jsem k názoru že jsem úplně k ničemu. Jistě, tenhle pocit mám odjakživa, ale teď je mnohdy silnější, než kdy jindy... vždyť já jenom sedím a čekám na smrt. Je zvláštní nad tím takhle uvažovat. Změnilo se za tu dobu tolik věcí, až se vlastně nezměnilo vůbec nic, nebo jenom já zůstala stále stejná, nedospělá, neschopná se postavit na vlastní nohy.

Všichni si myslí že rozumí tomu jak se cítím, že to pár slov spraví, že to bude v pořádku. Ano, protože vy nejste v mé situaci, já prostě vím že to v pořádku nebude, zničená duše se získává zpátky opravdu těžce. Vždyť já ani nevím jestli to dokážu. Celý život jsem přemýšlela jak umřít, tak jsem si to přála, jenže teď  je to jiné ... je tu někdo, pro koho bych chtěla žít, jenže je to tak zatraceně těžký. Jsem zlomená, zase ryju zubama po zemi, neustále se tvářím že je všechno v pořádku, každý už si zvykl že se nic neděje, protože nemá smysl o tom mluvit. Když začnu mluvit o svých pocitech, jsem pro ostatní jenom blázen. Myslíte si že mě můj život baví? Každý si myslí že na sezení za počítačem vidím kde co vzácnějšího, ale není to pravda, je těžké jim to vysvětlovat když mě nenechají mluvit. Potřebuji si postěžovat.... strašně mi chybí rodina. Vždyť já celý život nechtěla žít pro nic jiného než pro rodinu, mít někoho ke komu se můžu obráti, mohu ho obejmout, říci mu jak moc ho mám ráda, těšit se domů a vědět že tam na mě někdo čeká, snažit se pro někoho aby na mě mohl být pyšný. Jenže takhle to nikdy nebylo... Celý život o tom jenom sním, ale moje sny se zrktáka nikdy nesplní. Možná je to tím že pro ně nic nedělám.

Měla jsem matku, ale když mi bylo dvanáct, přišla jsem o ni. Utopil ji její přítel, to datum navždycky zůstane v mém srdci jako ta obrovská díra... 24.12.2007, důvod toho proč mi vánoce prostě nic neříkají. Také protože je to rodinný svátek a já rodinu prostě nemám. Vždycky jsem říkala že si za to může sama, že neměla tolik pít, díky ní jsem se naučila žít v tvrdém prostředí, kde si člověk musí pomoct sám, když ani na vlastní matku není spolehnutí. Jako to malé děcko jsem se starala já o ní, ne ona o mě. Jenže když nepila, byla to skvělá máma, i když to bylo jednou do roka, pamatuji si pár hezkých chvilek za které stálo za to žít. Dobře, bylo to s ní hodně těžké, žít na armádě spásy, v havířově, pár dní na ulici... přes všechny nepříjemnosti to prostě byla moje máma a i když ji za spoustu věcí nemám ráda, přesto ji v hloubi svého srdce miluju.

Mám otce, na kterého bych chtěla být pyšná, ale nemůžu. Nemůžu protože on ani zdaleka není otcem jakým by mohl být. Nikdy se v mých očích neprokázal jako skvělý táta, vždycky mě jenom ponižoval, nikdy mi nevěřil, shazoval mě, znehodnotil mojí duši, věci které mám ráda, lidi které mám ráda. Nikdy s ničím nebyl spokojený, ani s tím že jsem se narodila.  Vadilo mu všechno, to že umím kreslit a psát, vadilo mu že svůj talent nechci prodávat za peníze. I když jsem za ním přišla natěšená, nikdy mě nepochválil za dobrou práci, nezajímalo ho to. Nezajímala jsem ho já. Celý život jsem mu jenom překážela, jediný důvod který měl k tomu si mě vzít byl sirotčí důchod, který jsem dostávala za zesnulou matku. 

Jeho slova v době co jsem potřebovala jeho jedinou oporu, jeho jedinou pomoc a jediné pochopení které jsem po něm kdy ve svým zkurveném životě žádala.. mi ublížila natolik že jsem se kvůli němu vzdala naděje. Že jsem kvůli němu chtěla přestat psát, že jsem znehodnotila sama sebe, že jsem ublížila sobě. Donutil mě řvát, donutil mě křičet, zatratit samu sebe. Poslal mě spát... ale vždyť ví že tak snadno neusínám... Vlastně neví nic, je jenom zaslepený vlastní zlobou a nenávistí vůči mému já. Vůči tomu co mám ráda. Vyčítá mi že o tom nemluvím, že s nimi netrávím čas, ale když chci něco řešit, mají svou zatvrzelou pravdu kterou mi zavřou ústa aniž by mi dovolili cokoli objasnit. Vzhlížela jsem k němu jako k poslednímu člověku kterému na mě záleží. Odmítala jsem posudky ostatních na to jaký je, na to jak jí ublížil, nechtěla jsem tomu věřit. Byla jsem malá na to abych si to pamatovala, abych znala pravdu a přitom byla vždy vedle mě.  Víte jak jsem se kvůli němu zachovala? Ví to vůbec kurva on, co všechno hnusného jsem pro něj řekla? Uvědomuje si jak moc jsem kvůli němu ztratila? Kolika lidem jsem ublížila jenom protože jsem myslela že je ke mě upřímný? Že mu na mě doprdele záleží? Uvědomuje si kurva jak jsem se kvůli němu zachovala? Udělala jsem ze sebe špatnou dceru, stáhla jsem všechnu vinu na sebe, udělala jsem ze sebe idiota jenom abych očistila jeho jméno a teď vím, že celou dobu bráním špatného člověka. Ani nemá ponětí co se ve mě těch dvacet let odehrává! Nemá ani ponětí s jakou válkou uvnitř sebe jsem se setkala po všech ztrátách, po všech těch nenávistných slovech, po všech těch pokusech to skončit, po všech těch událostech do kterých mě dostal, do kterých jste mě vy dostali. Neví o mě nic, neví o mě doprdele vůbec nic a to je hodně smutné. To je hodně smutné od člověka který mě měl k něčemu vést. Proč jsem bránila toho kdo mi zničil život a toho kdo ti byl zároveň nejdražší, dokonce více než já? Proč když trpím já, je ti to jedno? Nezajímáš se o mě, necháš mě raději hnít nahoře úplně samotnou? Proč jsem pro tebe tolik obětovala? Lituji toho že jsem tě kdy nazývala svým otcem... 

Vrátila jsem se k němu, abych mu pomohla, viděla jsem jo zničeného i přes tu jeho flegmatickou povahu. Ale když se vrátila ona, když  ji po tom všem přijal zpátky, i po tom co mě neustále psychicky týrala, začala jsem si uvědomovat, jak láska dokáže být slepá. Jak moc ho měla omotaného kolem svého prstu. I když zmizela a vysrala se na vlastní dítě, vyhrožovala mu, potom přijela jako největší chudinka a všichni jste ji litovali. Ale víš co? Vybrala si to sama.. A víte co?! To já jsem byla ta, která jí po nesčetněkráte zachránila život. To mě poslal ať jdu za ní uprostřed noci, jinak skočí někde pod auto. To mě poslal abych stála na silnici a táhla ji z ní, když naproti jelo nákladní auto. To já tam byla, viděla smrt v očích, on jsi tam nebyl! On jenom stál a díval jak se ničím pro člověka, který mi vzal všechno. Jsou věci, které nedokážu odpustit. Jsou věci na které nedokážu zapomenout, ale proč mě tam posílal když víš jak moc ji nenávidím? Až teď si uvědomuji, že je úplně stejný jako ona. Proč jenom jsem tam šla? Bylo to kvůli němu, bylo to kvůli němu a té malé pětileté holce, která u hlavní silnice křičela, že nechce aby její maminku zajelo auto. Je mi zle... je mi zle z něj, z ní i ze sebe samotné. Je mi zle z mého života, z toho všeho do čeho mě oni  dostali. Rodina... jaká pak rodina? To oni mě měli bránit, ale dělali přesný opak.  Kvůli nim jsem si sáhla na dno, nesčetněkrát.

A ona, přítelkyně mého otce, moje noční můra.
Roky v pekle, vzala mi všechno, naději, víru, lásku, zbavila mě touhy, snů, chuti k životu... Nikdy mě neměla ráda, už odmala jsem pro ní byla jenom odpad co se "prý přisral k nim do rodiny", vždycky jsem ji překážela a tak hledala způsoby jak se mě zbavit. No po dovršení osmnácti let, samozřejmě se to nedalo vydržet, utekla jsem z domu týden před osmnáctinama.... Nenechám se ponižovat, urážet od lidí, kteří by měli být mou oporou, to já jim dělala tu největší krávu, která se jich zastávala. A že jsem to zkoušela hodně dlouho, milovat je, milovat ji, zkusit se změnit a pojat to trochu jinak, jenže nikdy to nemělo smysl, vždy se zachovala tak, odporně, že jsem k ní ztratila veškerou úctu. A když pochopila že mě ke svému obrazu nezmění, začala mě nenávidět ještě více. Nebavilo mě věčně se dívat na to jak se kdo ožere, zmlátí se až do krve, do pěstí, nebavilo mě se na to dívat, vidět tu agresy, jako dítě jsem to nesla blbě, ale když jsem byla starší, pochopila jsem že se nezmění. Že ta zrůdnost v jejich srdcích prostě zůstane. Vždycky se ke mě chovali jako k odpadu, nikdy mě nebrali jako člověka, jako člena rodiny. Pamatuji si ty dny, kdy jsem brečela venku v zímních dnech sotva v triku s krátkým rukávem. Nikoho nezajímalo že tam chybím, že potřebuji obejmutí, stála jsem venku za oknem a viděla je se smát, sedět na gauči a dívat se na televizi. Dokonce mě kolikrát i zamkli. Vždy jsem chtěla jenom rodinu co mě bude mít ráda, chtěla jsem tak moc? No riodinu si nevybíráme, bohužel. 

Vrátila jsem se protože ho čekala operace mozku, protože měl doma pětiletou dceru, mou nevlastní sestru. V tu dobu jsem mu byla tak dobrou dcerou, ale pochopila jsem že všechno bylo jenom k vlastnímu užitku a zisku. Vrátila se ona a všechno bylo při starém, ta sviňě, ta p*ča líná, ta děvka, ta kráva, ta k*rva, a spoustu nenávistných slov vůči mě, to kvůli ní jsem se držela dál. Když mátě z někoho strach, když prostě víte jak silně ten člověk dokáže útočit na vaše srdce, duši a city, je těžké s ním žít pod jednou střechou. Chtěla jsem ji respektovat jako matku, ale nemohla jsem, ona sama se prostě o můj respekt připravila tím jak se chovala ke mě a k lidem které jsem trochu měla ráda, i když ne na dlouho. 

A proč všechno tohle? Co jsem jim udělala za to že mě tolik nenáviděli? Byla jsem jiná, jiná v tom že mě bavilo dělat spoustu jiných věcí než většinu puberťáků. Nechtěla jsem doma otročit, ale povinnosti jsem si vklidu udělala, vždy. Bavilo mě psaní, malování, tvoření básní. Nikdy nerozuměli tomu že ve svém věku píšu úvahy, vždy mi říkali že o životě vím hovno, přitomtoho vím více jak oni... Vadilo jim že mě nebaví chlastat, že si raději budu něco číst, než abych seděla dle s nimi u televize a pila u toho, aby všechno nakonec skončilo u hádky a u toho kdo komu rozbije hubu, protože tam se být vklidu opravdu nedalo. Vadilo jim že jsem chtěla pečovat o svou duši, o svůj zevnějšek, že jsem raději byla internetu a psala textovky, nebo že jsem dokázala básnit a obdivovat měsíc na obloze. Vadilo jim všechno, nakonec se mě zbavili dobrovolně, strčili mě k babičce a starej se. To že mají u ní dluhů jak kráva, to že díky ní mají co jíst, to už je nezajímá... neváží si toho, neváží si ničeho a na takové lidi já pyšná být nemohu. Nemohu milovat lidi jako jsou oni. A nechci klesnout na jejich úroveň...

A otec? Když mi do očí řekl, že by se mě jako dcery dokázal zříci a zapomenout na mě, moje naděje na rodinu se rozpadly nadobro.
Teď mi znovu zopakujte, že víte jak se cítím....

Nemohla jsem nikomu věřit.
Když to trvá tak dlouho.... přestanete lidi vidět jako lidi, vidíte hrozby, cíle... jenže po čase už jsem ani nevěděla jak tuhle svou část vypnout...

Jak mám prostě žít když nemám pro koho? Jak mám prostě žít, když by byl každý rád za to abych neexistovala?
Jak mám žít když jsem tak nepotřebná?