Ranmaru | Jun a její nesmyslné kecy o (ne)hudbě?

 Hudba je pro mě hodně důležitá, už jenom protože v písních které poslouchám jsou mé pocity, vidím v nich buď sama sebe nebo jiné, připomínám si písněmi jisté události, tváře, spojuji si s nimi události, chvíle, okamžiky, skoro na každou chvíli mám písničku v hlavě, možná je to špatně protože občas ztrácím chuť některé písně poslouchat kvůli tomu že mi až příliš připomínají ty bolestné vzpomínky. Ale hudba je pro mě chvilkovým osvobozením od reality, když si nasadím sluchátka tak ignoruji všechny okolo, celý svět, jsem jenom já a hudba, moje pocity a nic jiného. Proto jsem také vždy značně otrávená když mě někdo ruší od poslechu nebo vytváření karaoke. Také se mi stává, že mi někdo dokonce vleze do nahrávání, mám prostě ráda svůj klid a prskám kolem sebe když mě někdo ruší. Pak si ale většinou všichni stěžují že se se mnou mluvit nedá, že věčně mám sluchátka v uších a neslyším nic, ale já si s nimi povídat prostě nechci, nemám o čem a když jim to řeknu tak se urazí, ale já o jejich moudra nestojím, také jim necpu pod nos co mají a nemají dělat a co mi vadí a nevadí...

Bez hudby by byl můj život takový prázdný, vzpomínky by nebyly asi tak intenzivní jako jsou teď a celkově bych měla pocit že by mi v životě něco chybělo, že by vše bylo tak jednotvárné, hudba mi mnohé dala a nedokázala bych se ji vzdát, jsem na ní až příliš závislá. V písních se dá najít mnoho ze mě, v tom co poslouchám, stačí vnímat text, slova, hudbu, rytmus, progrese a celkově vnímat tu píseň ne jako obyčejnou písničku ale jako něco víc. Tedy nevím jak to máte vy, ale nedokážu poslouchat hudbu, u které neznám text, i kdyby se mi hudba líbila a text ne, nebudu ji poslouchat,už to takto mám nastavené. Myslím že nejsem jediná kdo takto pohlíží na hudbu, puf nebo v to alespoň doufám. Zjistila jsem, že mě příšerně baví překládání písniček, protože koneckonců člověk do toho překladu dá kus sebe, jelikož taková angličtina nebo japonština má více významů pro jedno slovo, což je zřejmé, že si jej každý přebere jinak. Ze suchých google překladů skrze překladač se mi chce zvracet, lidská lenost je obrovská, jak smutné. Byla bych schopná tady o hudbě napsat odstavce, ale řekla jsem si že to prozměnu dneska brzo zalomím abych se vůbec vyspala, včera jsem měla poměrně náročnou šichtu a dost mě vyčerpala jak po té fyzické, tak i psychické stránce. Kromě toho mě má spanková paralýza nenechala spát, takže jsem se snažila přežít ležení v posteli do pěti do rána, bylo mi hrozně, měla jsem pocit že vzteky omlátím hlavu od zeď. Ale vrátím se k hudbě, což se týká žánrů které poslouchám je to vlastně tak od každého něco. Rozhodně mi není cizí k-pop, j-rock, řekněme že je to má hluboká hudební vášeň, která mě naplňuje. *Což vám asi může dojít že Jun tu bude převážně kecat o korejské hudbě v podobě popu a o té japonské, která je sice pod kpopem, ale i tak tu je* Nadále nepohrdnu synth-popem, rockem spíše z té ruské stránky. Není mi cizí ani francouzská hudba, italská, česká. Nedokázala bych si vybrat jenom jeden druh hudby k poslechu, stejně tak nedokážu určit mou nejoblíběnější hudební skupinu nebo mého 'top first st. bias', protože... není jenom jeden, je jich tolik že bych se raději zastřelila, než abych si vybírala, prostě hudba, hudba, hudba...

Znáte to ne? Každý má to své oblíbené, stejně tak to mám i já. Ovšem co nestrpím je to, když mi přímo někdo vnucuje svůj hudební styl, nebo uráží to co mám ráda já. Já hudbu ostatních toleruji, bohužel oni tu mou ne. *sigh* TwT Cítím se tak... zrazená! Možná bych to s tou tolerancí k lidem neměla přehánět a občas si říci svoje, když já mám pocit že bych tím zradila sama sebe. *Nepoučitelná Jun* Měla bych nad lidmi už dávno zanevřít, ale přijde mi to zbabělé, zahodit všechny jenom kvůli pár kokotům co nedokázali ocenit jaká jsem a co všechno jsem pro ně obětovala. Proč brečet nad někým, kdo si neumí vážit věcí co jsem pro něj udělala? Naopak se budu těšit z těch, co ví, že jsou pro mě důležití a nejen to, že jsem pro ně důležitá i já. Pohrdám lidmi co to vzají, možná je to ode mě hnusné a bezohledné, ale už mám plné zuby toho jak si každý jenom stěžuje na lidi, potom nikomu nevěří a stane se z něj smutné, psychopatické, temné puberťácké něco, co si myslí že se mu zhroutil celý svět. Přiznávám, kdysi bych se zařadila mezi ně, i když já důvody k hluboké nenávisti mám, ovšem i tak bych se k nim zařadila a nemám pocit, že by mě mé těžké dětství a smrt rodiny nějak omlouvala. Prostě jsem se v jednu chvíli ztratila na cestě životem a dělala jsem hlouposti, ale řekněte mi, kdo kdy žádnou hloupost neudělal? Ale to je vedlejší téma... o tomto jsem tu mluvit (ne)chtěla. Vlastně se přiznám že píšu z fleku tak, jak se to vyplodí v mé hlavě, která už pomalu začíná stávkovat.  *zamává všem na dobrou noc*