Hrozně moc dospělých lidí, se vzdá své dětskosti, své fantazie a toho, co z nich dělalo neskutečně úžasné osobnosti. Každý po čas ulehl k nějaké práci a zapomněl na tu dětskou část, která s nimi byla už odmalička, zapomněli na svou duši a přestali ji obohacovat o své sny, příliš se nechali pohltit problémy a začali žít nesmyslný stereotypní život založený na tom, že si naleznou partnera,

 Zavíráš oči, ale čtyři stěny tě neustále svírají... Jsou v nich vzpomínky, myšlenky, události, máš pocit že místnost je plná té minulosti, co se táhne na nohou jako věčné okovy? Všechno je věčné, všechno se táhne... jedna myšlenka přes druhou, kde najít ten klid? Co lépe uklidní myšlenky než hvězdy? Než ticho, než čerstvý vzduch? Než možnost nebo spíše schopnost

...Je tolik věcí které si děláme sami, tolik věcí které nemáme právo svalovat jenom na druhé. Děláme to všichni, všichni se zabíjíme navzájem. Jsme sobečtí, hnusní, odporní, dělá se mi z lidí zle, dělá se mi zle ze všech, z této domácnosti, z těch lidí tam venku na ulicích, je jedno jestli se jedná o děti, dospělé, staré, jedná se o lidi, je jedno jací jsou, je jedno jak mají vysoké ušlechtilé

 Skoro všechny mé texty které napíši mají v sobě skrytou myšlenku,událost se kterou bych se ráda podělila aniž by vlastně čtenáři věděli, jaká ta myšelnka nebo událost ve skutečnosti je. Ach je to taková má tichá zpověď pro vás a vlastně i pro mě. Věřím, že vám to vůbec nevadí.

Jsem smutný, tak smutný. Hledal jsem záchytná slova, ale nikde jsem je nemohl najít.

Každý to určitě zná, nikdo nevidí vlastní pozlátko, přes pozlátka ostatních ale to je špatně. Proč nastavujeme své dokonalosti, nedokonalosti podle ostatních? Není nakonec to naše pozlátko mnohem magičtější, když si uvědomíme jeho velikost? Zkusit si sáhnout na své vnitřní já, alespoň na chviličku se nesrovnávat s ostatními... KAždý je výjmečný, každý je něčím zvláštní.