Ranmaru | Proč motýli nevidí barvu svých křídel?

Každý to určitě zná, nikdo nevidí vlastní pozlátko, přes pozlátka ostatních ale to je špatně. Proč nastavujeme své dokonalosti, nedokonalosti podle ostatních? Není nakonec to naše pozlátko mnohem magičtější, když si uvědomíme jeho velikost? Zkusit si sáhnout na své vnitřní já, alespoň na chviličku se nesrovnávat s ostatními... KAždý je výjmečný, každý je něčím zvláštní. Každý má v sobě to své, stejně tak jako je každý krásný jiným způsobem. Všichni rosteme a měli bychom poznávat sami sebe a to se všemi nedokonalostmi co máme... ale řídit se dokonalostmi ostatních je špatně. Měli bychom na sebe pohlížet jako na hezkého člověka, ne se zhazovat ro druhé. Ve svých vlastních očích, by jsme měli být spolu spokojeni, možná to je cesta ke štěstí, ale jak jí dosáhnout? 

Uvězněn za prosklenou zdí umírá záblesk naděje v jeho očích.
Touží otevřít klec, kolikrát se mu nepodařilo dosáhnout nebes?
Jeho srdce je znavené nedůvěrou, pocity jsou skličující, barvící křídla na bílo.
Je zajatcem své vlastní svobody, znovu udeřil do skla.
Už je načase aby vložil svou důvěru v někoho jiného, někomu kdo mu nechce ublížit.
Někdo kdo rozdrtí tu zeď aby jej osvobodil.
Už je čas zanechat všechno za sebou, roztáhnout křídla k obloze a vyletět jako skutečný motýl.
Důvěra musí být obnovena a sním i jeho pocity.
Teprve poté spatří tu oslnivou krásu svých křídel.