Ranmaru | Lidé... sami sobě katem!

...Je tolik věcí které si děláme sami, tolik věcí které nemáme právo svalovat jenom na druhé. Děláme to všichni, všichni se zabíjíme navzájem. Jsme sobečtí, hnusní, odporní, dělá se mi z lidí zle, dělá se mi zle ze všech, z této domácnosti, z těch lidí tam venku na ulicích, je jedno jestli se jedná o děti, dospělé, staré, jedná se o lidi, je jedno jací jsou, je jedno jak mají vysoké ušlechtilé cíle, je mi to jedno. Nikdo není víc, nikdo není míň. Všichni jsme jenom lidé... Už jenom to slovo se mi hnusí. Tak proč jim stále věřím? Nechápu to, nechápu proč se na to nevyseru a teď se nacházím v situaci kdy je mi všechno jedno. Lítost lidem nepomůže, lidé chtějí pochopení ale všichni jsou zabednění arogantní imbecilové co hrabou jenom pro sebe, nedivím se už vlastně ani tomu že se zabíjí za peníze, za jídlo, za slávu, za moc.

Kde kdo si hraje na to jak se stará, zajímá, jak pečuje o dobro své země a svého lidu, tím nenarážím na vládu, tu už mám dávno někde. Ale je mi špatně z těch keců a lží které tady každý přináší. Všichni by jsme se měli cítit provinile, stydět se, za všechny kolem nás, za všechno kolem nás. Pochybuji že se najde někdo kdo to pochopí, akorát mě odsoudíte za to že špatní nejste a že se mýlím, ale pravda je jinde, tak dál spěte a nechte věci plynout. Vždyť podle všech je to přece v pořádku. Všechno je podle vás v pořádku. Spravedlnost neexistuje, lidé si berou životy, posmíváme se a pohřbíváme slabší, odstrkujeme mladší, buzerujeme staré. Nemáme cit pro pochopení, toleranci, nesnažíme se to ani pochopit a kdo ano, stejně zapadne v davu a bude následně umlčen, ušlapán, udupán. Snažila jsem se lidem věřit, že se najde někdo, kdokoli, cokoli... a stále věřím, ale připadám si tak absurdně naivní. Jako nějaká kráva. Netvrdím že jsem správná, nejsem, mám na všem stejný podíl jako vy, jen s tím rozdílem že mé pohodlí je mi ukradené, už dávno mi na sobě nezáleží a to pochopí jenom hrstka lidí co mě zná. Věřím že se najdou podobní jako já, ale ta víra je tak nicotná a každý den upadá a upadá, je mi z toho do breku. Nikdo není spravedlivý a po lidech nelze nějakou spravedlnost, pochopení žádat, protože jej nikdo nemá a já nejsem hodna toho abych promlouvala do ostatních, co bych já rádoby nicka měla lidem vlastně říkat, psát.

Spěte dál, zabijte to, upalte to, smažte to, zničte to rozdupejte to, roztrhejte to, rozsekejte, rozkrájejte, je to jedno... Vždycky jste to dělali. Dávno jsem přijala svou část viny, měli by jste to udělat taky a rozhlédnout se kolem sebe. Katem... jak povrchní a směšné, mi jsme smrt, ta předčasná smrt. Jsme lidé, jsme vším a ničím, jsme dole i nahoře, na zemi, v pekle i mezi.... Vždycky jsme byli, do všeho se srali, všechno zničili, brali, ukradli, je to jedno. Všichni jsou chytří, dokonce i já jsem chytrá, hm... Z lidí se mi dělá tak špatně ze všech i ze sebe, tak oh pardon, ještě abych se potom omlouvala za to, že to tak vidím, cítím, to rozhodně nebudu.