Ranmaru | Proč se vrhat do dospělosti?

 Hrozně moc dospělých lidí, se vzdá své dětskosti, své fantazie a toho, co z nich dělalo neskutečně úžasné osobnosti. Každý po čas ulehl k nějaké práci a zapomněl na tu dětskou část, která s nimi byla už odmalička, zapomněli na svou duši a přestali ji obohacovat o své sny, příliš se nechali pohltit problémy a začali žít nesmyslný stereotypní život založený na tom, že si naleznou partnera, zavážou se k sobě potomky a věčně dřou v práci kterou vlastně ani nenávidí, o čem to je? Proč lidé pořád někam spěchají? Proč se na chvíli nezastaví? Dospělá už jsem hodně dlouho, to protože jsem vyrůstala sama na sobě a hodně rychle jsem poznala jak nepříjemný život umí být. Jsem na všechno sama, pochopila jsem hodně rychle, ale nikdy jsem nepomyslela na to, že se vzdám věcí které mě baví, teď pracuji na provozu jako kdejaký dospělý, moje pracovní doba je šestnáct hodin na nohách, což je extrémní a vyčerpávající číslo, někdy mě to baví a někdy naopak ne, ale nikdy jsem se nevzdala toho co mě dělá tím kým jsem, nedokázala bych se vzdát psaní, snění, nikdy bych nedovolila aby mě moje partnerka nebo děti v těchto věcech omezovali, nebo aby mi kdokoli zabránil v rozvoji své vlastní duše. Nechci být dospělá žena, která žije nezajímavý a nenaplněný život, nechci aby můj život byl jenom o práci a také tomu nedovoluji, nepotřebuji se přetvařovat kvůli nějakému stupidnímu společenskému žebříčku, budu prostě svá i když budu mít práci, rodinu, chci aby moje budoucnost za něco stála. Nevidím na dospělosti nic špatného, ale nikdy se nevzdám své fantazie kterou si uvnitř sebe nesu, věřím že i ve třiceti letech se zasměji nad večerníčkem, nebo zavřu oči a představím si svůj malý snový svět, zkrátka jsem vyrostla až moc rychle, ale nikdy nedopadnu jako většina, nedovolím to, o svůj zevnějšek pečuji až moc, nemohu to všechno ve mě jenom tak zahodit.