Kdysi jsem z lidí mývala strach, bála jsem se s nimi mluvit, bála jsem se jich dotýkat, nechtěla jsem být stereotypní jako každý koho jsem viděla, přišlo mi nudné žít takový život, žít život beze smyslu, každý den dělat to samé, toužila jsem být jiná tak moc, že jsem ze sebe udělala úplně někoho jiného než byli oni. To byl ten důvod proč mě nikdy nedokázali přijmout,

 Jen ať se podívají kým se člověk stane, když je úplně sám. Svět je tak tmavý, tak drsný, chladný, i když slunce září a obloha hraje duhovými barvy, přesto je vše tak ponuré, jako když slzy deště dopadají na zem, svět pláče a já pláču s ním, jen v tichosti sním o věcech tak mocných, o věcech ze kterých čerpám sílu k přežití. Když není nic k víře, když není nikdo k důvěře, zavřu své srdce a

 Píšu protože se potřebuji vypsat a protože dokážu psát tyhle mé psychické výlevy o duševních stavech většinou až po půlnoci, kdy svět kolem mě spí, tak tu sedím v nočních hodinách za monitorem, ze kterého mě pálí oči. Vlastně ani nevím o čem chci psát, ono to vždy přijde samo a nakonec do tohoto článku sesmolím věci, o kterých původně neměla být ani zmínka, jenže

 Hudba je pro mě hodně důležitá, už jenom protože v písních které poslouchám jsou mé pocity, vidím v nich buď sama sebe nebo jiné, připomínám si písněmi jisté události, tváře, spojuji si s nimi události, chvíle, okamžiky, skoro na každou chvíli mám písničku v hlavě, možná je to špatně protože občas ztrácím chuť některé písně poslouchat kvůli tomu že mi až příliš připomínají ty bolestné vzpomínky.

 Přemýšlím, tápu, hledám a přeci jsem jedno našla. Sním o hvězdách, o někom kdo by se mnou strávil překrásný večer v naprostém tichu, bez zbytečných slov. Procházet se po louce pod nebem plným hvězd, ale je to sen nereálný. Nic pro mě nemá větší hodnotu, žádné peníze, netoužím po drahých věcech, netoužím po slávě, po obdivu, netoužím po cennostech, dokonce ani po nějakém společenském postavení.