Mám i já nějaké přání?

 Přemýšlím, tápu, hledám a přeci jsem jedno našla. Sním o hvězdách, o někom kdo by se mnou strávil překrásný večer v naprostém tichu, bez zbytečných slov. Procházet se po louce pod nebem plným hvězd, ale je to sen nereálný. Nic pro mě nemá větší hodnotu, žádné peníze, netoužím po drahých věcech, netoužím po slávě, po obdivu, netoužím po cennostech, dokonce ani po nějakém společenském postavení. Nejsem snílek jsem realista, ale líbí se mi tahle představa a sním o ní už od malička. Od dob co se můj malý svět zbortil jako domeček z karet. Čekám a hledám, doufám. Nechci toho moc, tenhle malý sen mi úplně stačí. Je jen smutné že jen stěží najdu někoho kdo by mohl rozumět tomu tichu a všemu co bych mu chtěla vlastně říct. Co bych mu chtěla ukázat. Je jedno zda-li by to byla dívka nebo chlapec, zda-li bychom byli přátelé nebo známí, jsem možná blázen, ale chci aby alespoň jednou někdo porozuměl mému světu, světu tak jako ho vidím já. Chci někomu ukázat krásu v místech která se jeví zrádná a strašná. Ukázat tu nádhernou, obrovskou melancholii při západu slunce. Ukázat jedinečnost tam kde ji nikdo nevidí. Alespoň jednu noc se smát a nestrávit v slzách. Sednout si pod strom a vědět že mě někdo poslouchá, že tu někdo je a že nejsem sama v tuhle noční hodinu kdo blbne a prochází se venku. Je to tak naivní, ale je to věc kterou bych si přála, jo... někdy bývám naivní jako dítě.