Měla jsem pocit že jsem vždycky byla sama sebou, že jsem byla tím kým jsem chtěla být. Že jsem své zájmy a záliby stavěla sama na sobě, dělala to co mě baví, to co chci dělat, poslouchala a věnovala se hudbě které chci. Opravdu to tak bylo? Možná z části vskutku ano ale...

Zjišťuji že jsem se snažila zalíbit lidem které jsem milovala, měla ráda. Proto jsem

 Vždycky jsem přemýšlela nad tím jak se musel cítit Einstein mezi lidmi, vždyť mu polovina lidstva musela přijít jako totální primitivové, pitomci, kreténi a já nevím co ještě.

Já mám opravdu ráda ty, kteří se dokáží dívat do hloubky věcí, hledat v nich, ne si jenom prohlížet povrch a tvořit si názor. Mám ráda originalitu, ne ovečkování. Co jsem za minulý rok hodně zpozorovala, no

 Nemám ráda když mi lidé říkají že nejsem dost dobrá... V takových chvílích si přeji neexistovat. Nikdo nechce poslouchat i když křičím o pomoc. Přeji si odejít, otevřít okno a osvobodit sama sebe.  Ale potom jsou tu oni, stojí za mnou, zkoušejí ze mě udělat blázna, zkoušejí zničit to nejepší ze mě. Zkoušejí mě sestřelit dolů, s mnoha pokusy zlámat mi nohy mě chtějí zastavit.

Vyprávěj mi tvou oblíbenou pohádku, kde je každý člověk falešný.
Počkej až srdce bude selhávat, budeš to mít jednoduší.
Oblékáš se do svých oblíbených tmavých šatů a utápíš mě v hloubi mrtvé noci.
Něco mi říká, že brzy budu umírat. Jak jsi našeptávala, že jsem příčina tvých předsudků.
Řekni mi všechna ta vzácná slova.
Visím na tvých slovech.
Žiji na tvém dechu.
Cítím s tvojí kůží.
Ve tvé oblíbené temnotě.
Tvém oblíbeném vědomí.
Spočnu navěky.

 Vím toho tolik že by jsi se divil. Nevěříš mi a urážíš moje znalosti, urážíš mojí empatii k ostatním. Vím toho tolik že mě to samotnou děsí, jsem snad odsouzená za to všechno? Jsem odsouzena trpět za pocity ostatních? Je tohle to co jsem skutečně chtěla? Tolikrát zrazena a zabita že už to nejde spočítat, věříš že po těch ztrátách jsem získala něco co je mi tak drahé? Jak dokážu být stále