Ranmaru | Kdo je na vině?

 Nemám ráda když mi lidé říkají že nejsem dost dobrá... V takových chvílích si přeji neexistovat. Nikdo nechce poslouchat i když křičím o pomoc. Přeji si odejít, otevřít okno a osvobodit sama sebe.  Ale potom jsou tu oni, stojí za mnou, zkoušejí ze mě udělat blázna, zkoušejí zničit to nejepší ze mě. Zkoušejí mě sestřelit dolů, s mnoha pokusy zlámat mi nohy mě chtějí zastavit.

Ale já říkám ne!
Jejich slova nic neznamenají, zvolila jsem si život a ne pád.
Jaké to je cítit že jsem schopná?  Více než si myslíte...

Už zase se drápu nahoru a vy jste pryč!
Drápu se a toužím po tom aby mé nohy byly zase stabilní.

Jaký je to pocit že mě nezajímá vůbec nic?
Jaké je to vidět že to zvládám?

... A pak s chladnou nocí padám do polštáře, už nezbylo víc slz. Pravda je že to nezvládám, pravda je že jsem to nikdy nezvládala. Jsem zase sama, ale tentokrát jsem se odvážila to udělat...

Konečně jsem překousla ten šílený strach z doktorů a k jednomu se vydala. Sestřička byla moc milá, ale bez doporučení mě nemohla vzít. Ano, byl to psychiatr ke komu jsem šla. Sesypala jsem se... Snažila jsem se ji svou situaci vysvětlit, ale žádné rady jsem se nedočkala. Říkala jsem ji že mám z lidí panickou hrůzu, že nezvládám chodit do školy, ale to nejhorší že nedokážu mluvit se svým obvodním lékařem o svých problémech, když k němu nejdu ani kvůli zápalu plic, angíně nebo úžehu. Já to prostě nedokážu, mluvit s cizími lidmi o svých problémech. Roztřepu se už jenom když procházím okolo ordinace, dokonce jsem se donutila do nemocnice jestli by mě tamta doktorka nevzala dříve. Vážení, musela jsem se chytit stolu abych sebou nesekla jak byla hnusná a nepříjemná. Úplně jsem se rozsypala, kdyby se mnou nebyla sestřenice, asi bych utekla a skončila někde pod autem. To samé jsem chtěla udělat u té hodné sestřičky kde jsem se dokonce i rozbrečela jaký jsem to beznadějný kretén. Bez doporučení mě nevezmou, ale já nejsem schopná to doporučení sehnat... prostě jsem na tom ztroskotala. Potřebují doporučení.... vážně? Doporučení... Do-po-ru-če-ní...

 Myslí si že jsem člověk co své problémy a stavy depresí, které přestávám zvládat vykládá každému na potkání abych dostala nějaké doporučení? Proč bych jakožto nemocný člověk někomu měla vykládat jak špatně na tom jsem? Pro doporučení? Mám pocit že lidé kolem mě jsou asi slepí, nebo jsem snad příliš dobrá herečka? Vážně na to zůstanu sama? Skončila jsem, ztroskotala... Už vážně nemůžu. Připadám si tak trapně že si tady vylévám srdce na veřejné sítě, ale já o svých problémeh dokážu jenom psát, nedokážu je někomu říci do očí, všechno nakonec končí tím... že je mi fajn. Zkoušela jsem to několikrát, ale nedokážu to.

Pamatuji si když jsem byla u psycholožky, byla to právě paní Ptášníková, ke které jsem byla přiřazena, zhruba rok zpátky co jsem ještě jakž takž dokázala vyskuhrat těch pár vět o tom jak jsem neschopná a jak moc silnou nenávist cítím sama vůči sobě a k ostatním...

Mělo to smysl?
Mělo smysl ukázat ji všechny ty jizvy, všechnu tu bolest kterou v sobě nosím?
Mělo smysl říci jí jaký pohled na lidi a sama na sebe mám?
Nemělo, vůbec mi to nepomohlo , nebylo mi lépe, neulevilo se mi, začala jsem nenávidět sama sebe ještě více za to že jsem o svém trápení řekla dalšímu člověku, cizímu člověku úplně k ničemu. Už jsem se tam nikdy neobjevila.

Tak si říkám, že je to semnou ztracené, nikdy jsem se tak snadno nevzdávala, ale zjistila jsem že tohle nikam nevede. Že to nemá vůbec žádný smysl, postrádá jej to. Říkala jsem si zatraceně, jak překonat svůj blok? Jak být schopná mluvit s někým o svých problémech aniž bych se rozklepala, rozbrečela a s omluvou o tom jak jsem příšerná utekla?

Vždyť nemůžu být tak bezcenný člověk jak si myslím. Nebo můžu? Jsem zmatená...

Tolikrát jsem si říkala... podívejte se na své drahocenné dítě, jste na mě teď pyšní?
Proč mám pocit že tenhle svět prostě není místo pro mě?
Opakovala jsem si že přeci nemůžu být tak bezcenná...
Teď se cítím jako nějaký kretén.
Všechno na mě hrozně padá, možná je lepší že se nikdo nestará, měla bych být už zvyklá.
Proč je tak těžké si přiznat že to nedokážu? Nechci se vzdát, ale bojím se.

Bojím se toho, co se mnou tyhle stavy dělají... Jsem starší a věci jsou sále chladnější, začínám si uvědomovat že já jsem ta naivní.
Proč jsem vlastně tak porouchaná?
Kdo je na vině? Možná já sama?
Je to unavující, opakovat si každý večer že jsem v pořádku a potom poslouchat jak na světě plítvám místem...

Teď když žádám o pomoc, protože nevím co mám dělat.. protože se bojím toho co se mi honí v hlavě. Protože mám strach z toho co bych mohla udělat sama sobě s touhle nenávistí kterou chovám, nikdo mi nepomůže. Asi pomoc nepotřebuji, začínám si myslet že je to asi vlastně v pořádku, že tahle nenávist vůči sobě je správná. A začínám mít pocit že světu beze mě nakonec přeci jen bude lépe. Nebo mě lépe beze světa???
Když si to teď ale po sobě čtu, možná si dávám načas... Už jen to že tu pořád jsem beru jako výhru, takže nejsem až tak zklamaná jak bych možná měla být.

Potřebovala jsem pomoct hned, bojím se že do měsíce udělám nějakou hloupost. Vím že tu hloupost můžu ale nemusím udělat. Jenže to je na tom to těžké, když nevěříte sami sobě, když nevíte co příště uděláte, jaký dopad to na vás bude mít... když ztratíte sami sebe a prostě vypnete...
Ale možná si to jenom namlouvám, asi tu pomoc nepotřebuji. Možná se mýlím. Možná jsem úplně v pořádku jen to nevidím.

Když si to po sobě znovu čtu, připadám si trapně. Jak hluboko jsem to vlastně klesla že už nedokážu o svých pocitech ani mluvit, ale jenom psát? Mám snad své pocity napsat na papír a potom je svému obvoďákovi dát přečíst?

 "Nemůžu svámá mluvit, protože se vás bojím?"

Není to divné? A kdo mi zaručuje že budu schopná řícti psychiatrovi jak na tom jsem? Jak říkám tohle je naprosto bezvýchodná situace, kterou jsem se rozhodla vzdát. Nemá to smysl. Budu to muset nějak sama zvládnout, nebo si prostě jednoho dne vytáhnou mou kartu ze zasuvky...

Tak já děkuji za přečtení dalšího článku,
snad už mi zbývá vám popřát hezký zbytek dne a já se jdu pokoušet opět léčit ze své blbosti.