Ranmaru | Co o tom můžeš vědět?

 Vím toho tolik že by jsi se divil. Nevěříš mi a urážíš moje znalosti, urážíš mojí empatii k ostatním. Vím toho tolik že mě to samotnou děsí, jsem snad odsouzená za to všechno? Jsem odsouzena trpět za pocity ostatních? Je tohle to co jsem skutečně chtěla? Tolikrát zrazena a zabita že už to nejde spočítat, věříš že po těch ztrátách jsem získala něco co je mi tak drahé? Jak dokážu být stále tak trpělivá a vstřícná k něčemu co nenávidím a bezmezně zbožňuji? Říkají o mě že jsem těžký pesimista, říkají o mě že jsem blázen, že jsem jenom nemocné dítě bez rozumu. A když se jich ptám, co o tom mohou vědět, nemají mi co říci, najednou jejich mocná, urážlivá a pofidérní slova ztrácí váhu... Sama toho nevím tolik kolik bych si přála, nebo jim nakonec rozumět nepotřebuji. Úplně stačí když si budu cenit toho co mám uvnitř sebe, nepotřebuji své umění prodávat tak jako to chtějí oni, nechci prodávat své duševno, rozvíjím ho hlavně pro sebe, obohacuji tím sama sebe, nepotřebuji z toho mít cizí výtěžky. Tohle třeba nikdy nedokážu pochopit, jak může někdo být tak snadno prodejný, manipulační. Hledám duše co mi rozumí, co tápají ve všem jako já, co se ztrácí a přitom ční jako ten nejvyšší strom uprostřed lesa. Jak ráda ocením duše ostatních, jak překrásná je tolerance k druhým, jak naplňující dokáže být přátelství. Škoda jen že se nedokážu s nikým přátelit, škoda že všechno skončí dříve než to vlastně započne, zřejmě je to již určeno... ale co já o tomhle mohu vědět, že ano? Pořád mi opakuješ a já se tiše usmívám za tvými zády.