Za ta léta se toho tolik změnilo. Kam se podělo všechno co jsem měla ráda? Všichni které jsem měla ráda? Kam zmizela radost? Proč její místo nahradil jen věčný smutek a ta neústupná bolest? Kam zmizelo mé dřívější já? Kam zmizelo to dobrý co ve mě bylo? Proč zůstal jen chlad a ten hřejivý pocit se z mého srdce vytratil? Snění je tak uklidňující ale není skutečné. Smích je tak pozoruhodný

 Vždycky mě uchvátily ty jeho oči, našla jsem v nich skrytý smysl, který jsem dokázala najít jenom já... Alespoň tak mi to tvrdil. Říkal, že když se dívá do těch mých, jako by se díval na samotná noční nebesa... byla jsem mu odevzdaná tělem i duší. Byla tohle láska? Mé srdce zpívalo nekonečnou písní, když jsem ho držela za ruku. A když jsem stála v jeho obětí, jako bych objímala jeho duši.

 ... Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou nejde vidět. Pomyslela jsem mlčky a pozorovala vlnění jezera za svitu měsíce. Noc je krásná...Vždycky jsem milovala poušť. Usednu na pískový přesyp, Nevidím nic, neslyším nic a přece něco září v tichu... Ať jsou to hvězdy, nebo kousky písku, přesto to, co je dělá krásnými, je očím neviditelné. Jsem unavená sama sebou, jsem unavená

...Je tolik věcí které si děláme sami, tolik věcí které nemáme právo svalovat jenom na druhé. Děláme to všichni, všichni se zabíjíme navzájem. Jsme sobečtí, hnusní, odporní, dělá se mi z lidí zle, dělá se mi zle ze všech, z této domácnosti, z těch lidí tam venku na ulicích, je jedno jestli se jedná o děti, dospělé, staré, jedná se o lidi, je jedno jací jsou, je jedno jak mají vysoké ušlechtilé

 Vůbec nemáš ponětí jak to bolí.Všechno co uděláš, řekneš je mou jízdenkou do hrobu. Copak nevidíš to mé utrpení? Copak nevidíš jak moc mi ubližuješ? Jsi zrůda, nic jiného než odpad mezi mými přáteli. Vidíš jak se pro tebe snažím trpět? Jak se snažím aby jsi změnil názor? Víš proč se vůbec snažím? Protože tě stále mám ráda. Říkáš mi naivní krávo, já tobě drahý příteli. Stále to pro mě má smysl...