Ranmaru | Dnešní noc je onou nocí.

 ... Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou nejde vidět. Pomyslela jsem mlčky a pozorovala vlnění jezera za svitu měsíce. Noc je krásná...Vždycky jsem milovala poušť. Usednu na pískový přesyp, Nevidím nic, neslyším nic a přece něco září v tichu... Ať jsou to hvězdy, nebo kousky písku, přesto to, co je dělá krásnými, je očím neviditelné. Jsem unavená sama sebou, jsem unavená svým lhaním, jsem znavena tajemstvím, které musím skrývat, ale přesto jsem nikdy nebyla schopna jej vyřknout na hlas. Hlavou se mi mihlo hned několik myšlenek a jedna se pletla přes druhou, můj jazyk však zůstal smotán bez odpovědi a mé oči hleděli někam před sebe, tam kde ta tajemná mužská silueta stála a neříkala vůbec nic. Možná čekal až něco řeknu, ale já si jenom přála abych mohla spatřit jeho siluetu za západu slunce, tak blízko jak by to jenom bylo možné. Možná to bylo bláhové, ale chtěla jsem vidět to co jsem považovala za opravdovou krásu, alespoň naposledy, na chvíli, chviličku. Muselo to být jako bych se téměř očima dotýkala nebes, jako kdybych byla uvězněna v několika barevném snu, který po modravé obloze rozléval své barvy pocitů, které se prolétaly do sebe, jako duha která se jeví na nebi při svitu slunce a deštných kapek, avšak mnohem krásnější a propracovanější než ve skutečnosti byla. Ty jeho oči mě zaplavovaly zvláštním mocným zmatkem, z těch jeho neproniknutelných očí vycházelo nekonečné kouzlo, svůdné jako pohasínající obloha za šeříkových soumraků, trochu melancholické jako noc přicházejíc za nimi. Ty oči skrývají v sobě tajemství toho, co se zdá a neexistuje, co se může objevit a zmizet v tiché noci, bez důkazů, bez varování, bez zábran. Odvrátila jsem pohled na měsíc, nedokázala jsem si sama vyjasnit co přesně tam hledám, ale občas jsem měla pocit že ví něco co jsem vědět chtěla, protože mě nejednou zalil pocit že mi něco chybí a že se mi to přesto snaží říci, i když jsem ho neslyšela. Ale možná to bylo jenom mé zdání. Kdo ví... Dnešní noc je onou nocí, A stane se to znova. Každý den jsem jej navštěvovala, byla jsem svědkem jeho bezmezného smutku, kdy byl smrtí poután k jezeru, které mě zaplavovalo pocitem bezmocnosti a věčného zatracení. A tak jsem každý večer následována nocí obcházela jezero abych jej mohla spatřit, jeho tajemnost mě k sobě vábila a jeho smutek byl pro mě mocným a kouzelným opojením. Nikdy jsem na něj nepromluvila, to ticho pohlcovalo veškerá má slova, nezmohla jsem se na nic, jen být tichým svědkem tohoto nočního tajemství.