Ztracená uvnitř čehosi

 Za ta léta se toho tolik změnilo. Kam se podělo všechno co jsem měla ráda? Všichni které jsem měla ráda? Kam zmizela radost? Proč její místo nahradil jen věčný smutek a ta neústupná bolest? Kam zmizelo mé dřívější já? Kam zmizelo to dobrý co ve mě bylo? Proč zůstal jen chlad a ten hřejivý pocit se z mého srdce vytratil? Snění je tak uklidňující ale není skutečné. Smích je tak pozoruhodný ale je falešný. Stíny jsou krásné ale jsou tak mocné. Krev je tak dokonalá ale přesto vzácná. Radost zahalil věčný stín, vzpomínky jsou pevně upnuty černými růžemi uvnitř toho všeho co se zdá být skutečné, falešné, jiné. Pocit viny odplouvá daleko za hranice řek, mosty padají do hlubin a vztahy se hroutí neuvěřitelnou rychlostí. Slunce jen tiše přihlíží na obloze a svou spalující září zahání všechnu majestátnost noci. Večer se probouzí havraní posel, který s posledním soumrakem odlétá zpátky do hlubin pekelných. Ta samota, ten klam... ten nekončící žár urputné bolesti co sebou bere kousky lidskosti. Ta prázdnota pohlcující poslední zbytky toho překrásného světa kde vše se zdálo být pravé. A teď zbyl jen stín, stín čehosi ztraceného. Dvě prázdné bílé oči, smutná tvář a žádný hlas. Jen ticho a tma. Již nikdy nenajdu sama sebe, již nespatřím svou tvář. Proč jen jsem se tolik změnila? Změněná v něco co nelze definovat, rozpolcená na tolik částí které nelze poskládat. Navždy zatracená ve věčném stínu, zahalena v nekončící tmě, zapomenuta v prázdnotě.