Vždycky mě uchvátily ty jeho oči, našla jsem v nich skrytý smysl, který jsem dokázala najít jenom já... Alespoň tak mi to tvrdil. Říkal, že když se dívá do těch mých, jako by se díval na samotná noční nebesa... byla jsem mu odevzdaná tělem i duší. Byla tohle láska? Mé srdce zpívalo nekonečnou písní, když jsem ho držela za ruku. A když jsem stála v jeho obětí, jako bych objímala jeho duši. A najednou... Tolik jsem toužila se ho dotknout, ale z jeho strany se vytratil zájem který tam dříve byl...
Jeho duše se propadla do míst, ze kterých jsem ho nemohla vytáhnout, jeho srdce už o mě nestálo. Když jsem do jeho očích nahlédla podruhé, bylo na nich něco krvavého, něco tmavého. Už jsem v nich nedokázala nalézt to světlo, to opojení, tu tajemnou můžu, která jeho očím dodávala tu neskonalou krásu. A jeho dotek byl chladný, ledový, jako bych se dotýkala samotné smrti. Obličej měl pobledlý, už nevěřil na lásku, nechtěl se mi podívat do očí. Najednou, se jeho chladné oči zabodly do těch mých, byly bez výrazu, lekla jsem se, až se mi úzkostí podlomily nohy a já dopadla na zem... A on se smál, smál se tak nahlas, jako by se mi jeho smích zažíral do kostí... A on z mých očí vytahoval slzy, které byly bolestivé. A já cítila tu faleš v jeho slovech, když mi říkal že jsem nádherná... Že mi to sluší když jsem bezmocná, když se bojím... A když mě objal, jako by země vytahoval mou vlastní duši, jako bych ztrácela sama sebe... Ze strachu jsem ho odhodila dál, ale on se jenom zasmál a zmizel ve větru. Mé slzy padaly na dlážděný chodník, ta bolest v srdci byla obrovská... Všechno krásný bylo vzápětí pryč.
Odešel aniž bych stačila cokoli říci, nenechal mě...
Později jsem ho potkávala jenom ve svých snech, nikdy jsem nepochopila smysl jeho činů, ale láska z jeho srdce vymizela.
Už nikdy jsem nepocítila jeho přítomnost, všechno prostě zmizelo, tak... jako zmizel on.
