Mám tě ráda, víš ty to vůbec?

 Vůbec nemáš ponětí jak to bolí.Všechno co uděláš, řekneš je mou jízdenkou do hrobu. Copak nevidíš to mé utrpení? Copak nevidíš jak moc mi ubližuješ? Jsi zrůda, nic jiného než odpad mezi mými přáteli. Vidíš jak se pro tebe snažím trpět? Jak se snažím aby jsi změnil názor? Víš proč se vůbec snažím? Protože tě stále mám ráda. Říkáš mi naivní krávo, já tobě drahý příteli. Stále to pro mě má smysl... Uvědom se prosím. Tvé činy a slova jsou tak lehká a přesto nerozvážná. Tak prostá a přitom mohou mít drtivé následky. Ta slova dokážou vzít i můj život, díky ním se vzdávám své naděje, své víry v lepší budoucnost. Díváš se na mě svrchu a pohlížíš na mě chladným pohledem. Teď je to jinak, v ruce držím zbraň. Mám tě ráda, řeknu ti, ale ty se mi začneš smát. Díváš se mi do očí a stále se směješ. Necítíš to jako já, nevidíš ten smysl. Říkáš mi že jsem blázen, že věřím v pravé přátelství, směješ se mým názorům a podkopáváš mi nohy. Tvrdíš že jsem odpad společnosti a že jsi nikdy nepotkal hloupějšího člověka. Říkáš mi, že nemám žádnou váhu, že jsem jenom spodinou na tomto světě. Máš pravdu, pláču. Zvednu zbraň ke své hlavě - stále pláču. Ty se na mě překvapeně díváš, ale já stále pláču. Třesou se mi ruce a je chladná noc, jen obláček páry stoupá od mých úst, když ti říkám, že ti to odpouštím. Posmíváš se mi že to neudělám.

Tiše polknu, zavzlykám a potom stisknu levý ukazováček který leží na spoušti. Ty tam pořád stojíš a nechápeš, zíráš. Já padám k zemi, tvrdě na kolena a potom už se má tvář zbarvená krví válí na studené zemi opuštěného věžáku. Běžíš ke mě a chytneš mě za ruku, začneš se mnou třást ale sem mrtvá. Nerozumíš tomu, jsi vystrašený a díváš se do mých mrtvých očí. Má krev se misí s deštěm. Díváš se do mé tváře a ptáš se proč. Nevidíš ten důvod, nerozumíš téhle situaci. Z očí ti začne stékat několik slz a ty zvedneš svůj pohled k měsíci. Nechápeš? Nikdy jsi to nepochopil, tvá omezenost ti to nikdy nedovolovala... Mám tě ráda. Škoda že už ti to nikdy nebudu moci říci...