V tuhle hodinu sedíš a díváš se na květinu jak roste ve tmě, že ano?
Pověz mi co vidíš? Má tři lístky nebo dva?
Dva? A jsi si tím opravdu jistá?
Nejsi?
Pořád tam roste?
Ach a jaká je to květina?
Bílá?
Černá?
Tak černá povídáš.
A líbí se ti?
Ano?
Usmíváš se, viděla jsem to!
Nemusíš být na mě naštvaná,

Kdysi tu bylo něco, možná lépe řečeno někdo. Melodie se mi opět vracela, cítila jsem že konečně mohu mluvit, konečně mohu psát, po těch dlouhých dvou letech v ukrutném opojení temnoty, do které jsem se sama uvrhla. Ach, jaké to hořké zklamání! Byla to moje vina, příliš se nechat unést někým, kdo nestál ani o kapku mojí pozornosti, trochu mě to zamrzelo, ba a ne. Jenže

 A co v roce 2016?

Všem, všem moc děkuji už teď za přání do nového roku, kde jste mi psali ať už soukromě nebo veřejně, hodně štěstí do roku 2016 a ať vykročím tou správnou nohou z postele! Ale co když do ni ani nevlezu? *zasměje se* Řekla jsem si, že nový rok pojmu tak trochu originálně a

 Hrozně moc dospělých lidí, se vzdá své dětskosti, své fantazie a toho, co z nich dělalo neskutečně úžasné osobnosti. Každý po čas ulehl k nějaké práci a zapomněl na tu dětskou část, která s nimi byla už odmalička, zapomněli na svou duši a přestali ji obohacovat o své sny, příliš se nechali pohltit problémy a začali žít nesmyslný stereotypní život založený na tom, že si naleznou partnera,

Když touha zaslepí lidské srdce
1. Část

Shira: Konečně jsem si mohla dát odpolední pauzu. Otevřela jsem dveře do pokoje a zastavila se na jeho prahu. Očima jsem zavadila na rodinou fotografii a pomalu se natáhla do postele. Svůj pohled jsem upřela nad sebe a zahleděla se na bílý