Ranmaru | Když touha zaslepí lidské srdce, část 1.

Když touha zaslepí lidské srdce
1. Část

Shira: Konečně jsem si mohla dát odpolední pauzu. Otevřela jsem dveře do pokoje a zastavila se na jeho prahu. Očima jsem zavadila na rodinou fotografii a pomalu se natáhla do postele. Svůj pohled jsem upřela nad sebe a zahleděla se na bílý strop. Všude bylo nesnesitelné ticho, až na jeden pokoj ze kterého se ozýval hlasitý smích, zaskřípala jsem zuby a zavřela oči. Obrátila se na levý bok a nechala své myšlenky volně plout. To víte, v hrací místnosti bylo vždycky veselo. Ticho přehluší až něčí zvonění na venkovní zvonek. Opatrně vstanu z postele ačkoli se mi nechce, ale nakonec se přeci jenom vydám ke dveřím. Malý Shiga vyběhne jako vždy s nadšením z pokoje, ale já ho pošlu zpátky, když z poza dveří zaslechnu rušivý smích, který rozhodně nepatří jednomu člověku. Sáhnu po klice, zaskřípání dveří se roznese po místnosti a ve dveřích se mi objeví velice známá postava. Polibek na ruku a pár sladkých slůvek si neodpustí a potom zamíří do hrací místnosti. Za ním se vynoří několik hostů, se kterými se už dlouhodobě stýkám. Služka donese nějaké občerstvení a sedneme si kolem stolu. Za chvíli vytáhne Mizun kufřík i s kartami a začneme hrát. Dnešní výhra se rovnala vysoké částce, která vlastně mohla nést hodnotu tohohle baráku a že to nebyl zrovna dvoupokojový dům ale tří patrový sál s několika pokoji. Vděčím za něj vlastně svému otci, po kterém jsme tohle bohatství i s Shigem dostaly. Uchopím karty do ruky a začínáme hrát...

Hra pokračovala dobře, v sázce bylo hodně a já dnes nehodlala prohrát. Neubránila jsem se mírnému úšklebku na Mizuna, když se mi do ruk dostaly karty které jsem tolik potřebovala. Obrátila jsem pohled na ostatní hráče a projela si jejich chladné tváře. Že bych dneska měla štěstí? Mizunovi však zůstával na tváři šibalský úsměv ze kterého se mi začaly třást kolena. Nervozita byla stále silnější, čím více přihazoval a já s ostatními mu dokládala... Nemůžu prohrát! Hra trvala už poměrně dlouho a já začínala býýt tak nervózní, že jsem nohou ťukala o podlahu. Jeho sázka mě v druhém momentě zarazila. Vvsadil úplně všechno, své mění, své bohatství, prostě zničeho nic! *Ach to je ale idiot...* zasmála jsem se v duchu, výhra byla moje, musela být! Chtěla jsem to risknout protože kartami se mi nemohl nikdo rovnat a tak jsem vsadila všechno co jsem měla. Oproti jeho bohatství to bylo nic, sama jsem se divila tomu, když to bez sebemenších problémů vzal, ale to jsem netušila co má v plánu. Nechápavým pohledem nás probodávaly postavy okolo stolu a se zájmem pozorovaly naši hru. Přestávalo mě to bavit ale pocit napětí se zvyšoval, měla jsem chuť ty karty vrazit na stůl a skončit. Jenže jak jednou vejdeš do tohohle pokoje, bez konce hry vyjít nemůžeš a to platilo i pro ty co už skončily. "Vyložme tedy karty" ozval se a mě přejel mráz po zádech. Za to on měl na tváři stálý úsměv. Nemohla jsem prohrát, bylo to prakticky nemožné a tak jsem své karty švihla na stůl... Chvilka napětí když hodil karty na stůj a všichni v místnosti se včetně mě obtočili okolo stolu a bedlivě pozorovaly ty čísla. Vytřeštila jsem oči a zamotala se mi hlava, musela jsem se přichytit stolu abych se nezapotácela, když jsem si prohlédla stav karet. "Prohrála jsem?! Jak je to možné? Nemohla jsem prohrát!" rozlehl se můj hlas po místnosti a do něj se připletl hlasitý smích. Všichni z místnosti uctivě pokývali hlavou a jenom já se snažila popadnout dech... *Jak jsem sakra mohla prohrát?*
Zakroutila jsem hlavou, když se ke mě přiřítil Mizun. "Tohle jmění mi nebude stačit, budeš muset něco přidat aby jsi vyrovnala dluh..." ozval se. Ach téhle věty jsem se bála, neměla jsem už vůbec nic, všechno jsem ve vteřině ztratila a bylo to mou chybou, mou pitomou početní chybou! Zlostně jsme vzpjala ruce a odskočila od stolu nasupená jako tornádo. V ten moment se v obloukovém výkroji ve zdi objevil Shiga a rozespale si roztíral oči. Zrak celé místnosti spočinul na něm a on se jenom překvapeně podíval okolo sebe. "Kdo jsou ti lidi?" optal se a svou pozornost upřel na mě.

Mizun: Chtěl jsem z té děvky ty peníze dostat, ale místo toho jsem svou pozornost upřel na toho kluka. Ppomalu jsem si ho měřil pohledem od pat až po hlavu, kdy jsem se zastavil u jeho modravých, nebeských očí. Jeho ještě dětský úsměv, který se mu činil na tváři v nečekající sekundě zmizel a nadhodil starostlivý pohled na svou matku. Na sobě měl dlouhé volné kalhoty a útlé triko které dokonale lemovalo jeho postavu v pozadí rudé tapety v místnosti. Ten kluk by byl dokonalou výzdobou mého paláce, nebo by mohl posloužit jako nová hračka. Jeho dlouhé blond vlasy se rozhoupaly ze strany na stranu, když přistoupil o několik kroků blíže a tázavým pohledem si mě prohlédl. V ten moment už jsem svou pozornost obrátil na tu děvku. "Chci ho a dům si nec!" zavrčel jsem hlasitě a důrazně přistoupil blíže k ní.

Shira: Můj pohled sjel na Mizuna když vyřkl svou žádost. "Nikdy!" odsekla jsem sprostě, tahle žádost byla zamítnutá. "Nikdy bych svého syna neprodala!" okřikla jsem ho ale v sekundě mi přistála taková facka, až jsem se zapotácela. Obličej se mi zkroutil do bolestné grimasy a já jenom zrychlila dýchání v zápalu adrenalinu, který se ve mě hromadil. Jenže to už jsem letěla do zdi, ke které jsem se doslova přilepila a mou hlavu obklopily dvě mohutné svalnaté ruce a zabránily mi tak úniku ze stran. "Já se tě neptal, já jsem to oznamoval" zavrčel nevrle a já z jeho tónu pochopila, že to myslí vážně. Tohle byl šílenec! "Nikdy!" vypískla jsem ho, ale v tom se ke mě naklonil tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla a jeho nepříjemný dech který mi vysel na krku.  Olízl mi ucho ke krku a zase zpátky. Ttrhla jsem sebou, ale přichytil mi ruce ke stěně. Zopakoval to co udělal před chvílí a začal mi rozepínat košily. "Ne!" zařvala jsem, ale pozornost všech v místnosti se jenom zvýšila a pobaveně se posadili zpátky na židle Jjenom jeden z nich seděl s pohledem zabořeným do země a přehlížel tuhle situaci. "Prosím nedělej to!" prosila jsem ho ale on mě neposlouchal, bránila jsem se, ale bylo to marné. Na jeho sílu stisku jsem nestačila. "Shigo uteč odsud!" okřikla jsem svého syna a sledovala co udělá. Ale ten blázínek se místo toho rozběhl naproti mě a tomu šílenci. Bez jediného zaváhání ho uchopil za pravý biceps a snažil se ho ode mě odtáhnout.

Mizun: Ta děvka mě začínala štvát, nejen že se snažila vymanit z mého sevření, ale aby toho nebylo málo, ten kluk se jí vrhl na pomoc. Uvolnil jsem ruce a jedním dlouhým zápřahem levé ruky jsem tomu klukovi vrazil facku. V jeho očích se objevil strach a jeho panenky zdvojnásobily velikost. Jeho dech se zrychlil a já slyšel zběsilé bytí jeho srdce, když jsem se k němu pomalu naklonil abych mu pomohl ze země. Svýma ustrašenýma očima na mě hleděl a jeho tělo se chvělo strachem. Tři prameny blonďatých vlasů mu spadly do obličeje a já mu je opatrně odkryl z tváře, na které se mu pomalu tvořil obtisk mojí ruky. Jeho čistá, bílá, tvář nabírala rudé barvy. Ta jeho tvář vypadala jako by ji vytesali samotní andělé. Tak bezbranný se kroutil na zemi a dával najevo svůj strach - přirozeně.  Uchopil jsem jej za ruku a snažil se mu pomoct vstát. Vzpíral se, nelíbilo se mi to. Škubl prudce rukou aby se dostal z mého sevření a taky se mu to podařilo. Udělal jsem jeden rychlý krok k němu a poté se ohlédl po té děvce, která se podél zdi sesunula až na zem a bezvládně se přilepila k podlaze. Obličej měla pokrytý slzami a celé tělo v jednom třasu. "Půjdeš se mnou, matka už tě nechce," řekl jsem tomu klukovi ale nevypadalo to že by se pokoušel vstát. Zůstal tam dřepět a ani se nehnul. Opět jsem k němu natáhl ruku, ale odmítl ji. Sehnul jsem se proto až k němu a nasál jeho omamnou vůni. Rukou ho pohladil po tváři a mírně mu nadzvedl hlavu tak, aby se mi podíval do očí. Byl celý roztřesený, bál se, nevěděl co má dělat... jestli utéct nebo škubnout pohledem, ale i tak mu oči utíkali pryč. Ze zvědavosti se však vracely. Byl tak úžasný, tak bezbranný, chtěl jsem ho mít jenom pro sebe a dal bych za něj i celé své mění. Jenže to jsem ani nemusel. Tahle děvka prohrála a on bude její splátka. Zašklebil jsem se a přesunul se k jeho uchu. "Jestli nepůjdeš, přísahám že tahle děvka, to nepřežije", špitl jsem a podíval se na jeho matku. Rozešel jsem se ke dveřím a ten kluk mě následoval se slzami v očích. "Shigo, nedělej to! Vrať se!" křičela hystericky a jak se tak pokoušela vstát ze země, málem by se jí to i podařilo nebýt jednoho účastníka hry který ji opět přišlápl k zemi. Oba dva potom zmizeli ve dveřích a všichni se rozešli pryč. Tedy ovšem až na mladíka, který stále seděl na židli se sklopeným pohledem...