Ranmaru | Tyhle vnitřní monology mě nikdy nebavily, ale...

 V tuhle hodinu sedíš a díváš se na květinu jak roste ve tmě, že ano?
Pověz mi co vidíš? Má tři lístky nebo dva?
Dva? A jsi si tím opravdu jistá?
Nejsi?
Pořád tam roste?
Ach a jaká je to květina?
Bílá?
Černá?
Tak černá povídáš.
A líbí se ti?
Ano?
Usmíváš se, viděla jsem to!
Nemusíš být na mě naštvaná, já jen...
Já jen...
Ztrácím slova.
Zlobíš se moc? 
Nezlobíš?
Tak to jsem ráda.

Včera prvního ledna, můj den končil tak zvláštně... Telefonát s Únorem mi zvedl náladu do maximálních výšek. Bylo to milé, krásné, zvláštní a magické. Bylo to tak temně opíjející a děsivé, ta podobnost, ty shody, ty chvilky v záchvatech smíchu. Jó dneska jsem se cítila opravdu šťastná. Probraly jsme snad všechno co jsme mohly, už teď vím že to musíme zopakovat. Je pro mě hodně důležitá, rozumí mé černé duši jako nikdo jiný, opravdu si ji ctím. Jsem ráda že na tomto světě je stále někdo, s kým mohu sdílet svou zbabělost a svůj zápal pro temnotu a hloubku lidské nenávisti. Je někdy až děsivé jak jsme si v některých věcech podobné, propojené, sdílíme některá slova a stejné cíle. Nikdy jsem nedokázala o lidech psát pokud jsem je neměla ráda, alespoň na chvíli ve svém životě jsem tento pocit musela zacítit, abych pro ně mrhala svými slovy... A Února ráda mám.

Zeptala jsi se mě..

"Bylo v tvém životě něco, nějaká chvíle, kdy sis řekla, že jsi opravdu ráda, že jsi naživu?"
A já nedokázala odpovědět, ale teď už ti odpovědět dokážu. Ano... teď jsem opravdu šťastná, že jsem naživu. Tak jsem si to přeci jenom řekla a s úsměvem odcházím spát, protože ty už dávno svůj velectěný zadek válíš v posteli. Ano, tohle je přátelství, kterého si opravdu vážím, teď už to vím...