Komentáře k článku: Tyhle vnitřní monology mě nikdy nebavily, ale...
Únorová: Venku je opět tma. Stejná hodina jako včera, jen vzduch je o něco mrazivější. Směle se šklebím hvězdám do tváře. Bála jsem se, že se navzájem zabijeme, ale jak vidím, nakonec jsme se staly vzájemným životabudičem.
Tohle je můj dík, Jun. Můj dík, který patří jen tvé existenci a nikomu jinému. Nedovolím nikomu, aby nás zničil. Ani těm zmijím na pět písmen.
ranmaru: Za zády mě pálí to příšerně otravné slunce, ale má drahá Únorová tvého komentáře si skutečně ctím. Ten mráz nám pomalu mizí, což je poměrně smutná zpráva, jsem z toho zdrcená.
Únore, neděkuj.
Víš, že tyhle věci myslím vskutku vážně.
Dala jsi mi něco, co mi nikdo neuměl dát, pochopení, touhu a sílu.
Sdílela jsi se mnou a já věřím že stále sdílíš tu bolest a nenávist, která nás obě dvě spojuje a zabíjí.
A ty dvě mrchy na pět písmen si podáme, nakonec budou prosit o odpuštění, které nikdy nepřijde. Nechť na tebou bdí temnota a bolest se stane tvou silou.