Vím toho tolik že by jsi se divil. Nevěříš mi a urážíš moje znalosti, urážíš mojí empatii k ostatním. Vím toho tolik že mě to samotnou děsí, jsem snad odsouzená za to všechno? Jsem odsouzena trpět za pocity ostatních? Je tohle to co jsem skutečně chtěla? Tolikrát zrazena a zabita že už to nejde spočítat, věříš že po těch ztrátách jsem získala něco co je mi tak drahé? Jak dokážu být stále

Stydím se že tu nemám nic napsaného! Ale já poslední dobou nemám vůbec nápady k tomu co psát, nebo spíše k tomu co bych chtěla psát a místo toho vymýšlím kde jaké cipoviny >.> Jen ne to co chci dělat, ach. Mám rozepsaných tolik povídek, ale klekl mi počítač, takže mám náhradní kraxnu na internet, ale všechny soubory v tahu. Ach... Jsem smolař :D

Ah má

...změnit svůj způsob života?

Protože někdy se věci nevyvíjí tak jako bychom chtěli, někdy je potřeba změnit sám sebe, změnit svůj pohled na život, najít jinou cestu, protože cesta kterou kráčíme nás může vést k záhubě. Člověk by to měl poznat sám ale někdy nám to uvědomění přinesou druzí. Někdy nelze házet vinu na ostatní, je také potřeba umět se dívat z jiných pohledů, zkoušet a vnímat

 Tahle cesta se zdá být nekonečná, stále kráčím kupředu ale mám pocit že nikdy nedojdu svého cíle. Někdy se ohlédnu za sebe ale nemůžu se zastavit, i kdybych sebevíce chtěla nejde to. Přijde mi jako bych kráčela po cestě kterou mi určuje někdo jiný. Nechala jsem se snad slepě zatáhnout do něčích sítí? Teď... cítím se jako loutka se kterou si někdo pohrává. Nemám kontrolu nad svými kroky, ztrácím

 Stín, jen další matný stín.
Volá mě, vítá mě,
z posmrtných končin nekonečně padajících sněhových vloček.
Našeptává a vypráví pohádky o posledním tanci.
Touží mě obejmout, stáhnout do svého klínu,
naplňuje mé oči oslnivou krásou a já vidím plakat nebesa při hvězdné obloze.
Vyšívá si z mého srdce, bere z dechu,
tiše brouká mou oblíbenou