Vždycky jsem byla dobrá v souzení lidí a proto jich mám ráda jenom pár..
Článek Proč cítíme, že jsme nuceni...
Komentáře k článku: Proč cítíme, že jsme nuceni...
hroznetajne: A co když to změnit chci a potřebuji, ale ono to nejde? Ono to nepůjde nikdy, protože můj život je už předem definovaný, nalinkovaný. Co s tím?
ranmaru: Blbost, nikdo z nás nemá předem nalinkovaný život. Možná tomu věříš, ale právě v tom tkví ta chyba, někdy je to únavné a zdá se že i zbytečné, ale každá malá i nepatrná snaha nás posouvá dál. Nesmíš dovolit to, aby ti druzí ovládali život. Ty jsi pánem svého života i osudu, jenom ty máš právo rozhodnout jak bude pokračovat dál, ostatní by ti do života měli pouze zasahovat, nikoli ti ho řídit a pokud je to jinak, tak je něco špatně, možná si sama málo dupneš, řekneš coc cheš, všechno jdem změnit když máš dostatečně silnou vůli. Já tomu dříve takyn evěřila a žila jsem v trapném setreotypu a jednou jsem sio prostě řekla a dost... sebrala jsem se a postavila na nohy sama. Nebylo to lehké a sáhla jsem si na dobré dno, málem mě to zničilo, udělalo ze mě něco co jsem nechtěla, ale nakonec jsem to s podporou jednoho člověka zvládal, mnohé jsem ztratila, ale nakonec jsem poznala sama sebe a našla své místo. Nevím přesně jaký máš problém a proto ti nemohu pomoci, ale řeknu ti jenom že výsledek závisí na naší snaze, takže se asi nesnažíš dostatečně k tomu aby se něco změnilo. Já bojovala tři roky za svůj život a svou záchranu a i když jsem stokrát lehla zpátky na dno s tím že nikam nejdu a seru na to, postavila jsem se, odrazila a šla znovu tou cestou dokud to ostatní neunavilo a já se stala volná. Jde to, jen musíš tvrdě makat a bojovat za to co máš ráda a co chceš, výmluvy jsou v tomhle směru zbytečné... Já jich také měla mnoho, zjistila jsem že lehké to nebude a ani nebylo, ale nakonci toho všeho si řekneš, tak přeci jsem to dokázala... jenom nesmíš ztrácet víru, sílu... tu totiž ztratíš ještě za život tolikrát.
ranmaru: Vlastně jsem ti vůbec nepomohla, takže to děkuji budu brát asi ironicky.
Já jen zjistila že slovo nejde neexistuje, je to buď nemůžu, nechci a nebo se bojím.
hroznetajne: Ale neee, vůbec v tom není ironie. Děkuji za krásnou odpověď, ukápla mi slza.
Nemám pocit, že by mi někdo řídit život (možná jen trochu). Spíš mi vadí zajetá pravidla naší společnosti, předsudky. Vadí mi takové to OČEKÁVÁNÍ - jako holka v životě uděláš tohle, tohle, potom zase tohle. Proč? Co kdybych ležela na louce a koukala do nebe?
ranmaru: Tak to se omlouvám, mě to přišlo prvně ironické. Jsem zvyklá že většinou když mě někdo vytečkuje, znamená to že je naštvaný nebo to tak alespoň v 95% prozatím bylo. Pokud to tak není, jsem naopak ráda.
Tak to moc dobře znám, zajetá pravidla společnosti, najít si bohatého manžela, máít dobré studium a práci, očekává se že své potomky k něčemu povedeš a tak dále, zkrátka... rozumím ti.Tak myslím si že tohle nezměníme, ale proč bychom se měli těmi očekáváními řídit? Já vždy chtěla jít mimo tenhle systém společnosti, protože mě nebaví skončit jako kde kdo, chci ve svíém životě dělat věci podle sebe, dělat a zažít je originálním způsobem, nechci prožívat svůj život tak jak ode mě ostatní očekávají a právě toihle je ta nejhorší chyba co člověk může udělat. Jít život tak, jak očekávají druzí že jej půjdeš. NE, řekni prostě ne, žij život podle sebe, kašli na nějaká cizí očekávání, mysli na ty svá, na ty co by jsi od života chtěla ty a zkus je zrealizovat. Bude to dlouhá cesta, ale život není ani jednoduchý ani krátký, ale to je život. Buď svá a originální, taková jak by tě nikdo nečekal. Jistě najdeš takové co tě budou srážet na kolena a říkat ti že jsi nemožná a že to nedokážeš, ale proto si musíš ty sama dvakrát více věřit a vytřít jim zrak, ukázat jim že si žiješ svůj život a že nemají možnost tě už nadále ovládat. Jít mimo systém společnosti znamená, že potkáš mnoho lidí, kteří tě budou chtít zničit, protože tě budou považovat za divnou, ale všechno je to způsobené jenom tím, že jdeš podle sebe, ne podle nich. Každý by si měl cestu najít sám podle sebe, ne dle druhých. Je totiž příliš jednoduché jít podle ostatních, lidé si většinou raději volí tu jednoduší cestu a stačí jim to, pak jsou tu ale lidé, kteří nechtějí být jenom levné kopie ostatních, ale chtějí být sami sebou a jít, žít život jinak. Tak... se hlavně nevzdávej a kašli na nějaký systém, vytvoř si vlastní pravidla a ukaž jim že si život pojedeš podle sebe, oni se časem přizpůsobí, ale zezačátku budou mít keci.
Ležení na louce a koukání do nebe je hrozně fajn pocit, hlavně když tě ovíjí chladný vítr... Je to jakoby se celý svět zastavil a neexistovalo nic jiného než tahle chvíle.
hroznetajne: Tři tečky píši poměrně často, nedovolila bych si být tady na někoho ironická, nebo jedovatá, to určitě ne, myslela jsem to jen v dobrém 
.
Být originální, to mě vždycky učila moje mamka, abych se vyprdla na to, jak to mají ostatní a šla si svou cestou, nebýt průměrná a NEJÍT S DAVEM. Zatím jsem nepotkala člověka, co by měl podobné myšlenky a podobný názor, zatím jsem podle všech ostatních DIVNÁ, ne, že by mi to někdo přímo řekl,člověk to tak nějak vycítí... ale víš co? Posledních několik let mi to je srdečně jedno, dost jsem se trápila tím, že se nedokáži těšit z podobných věcí jako ostatní, že mám jiné problémy, jiný pohled na svět. Každý máme ten hodnotový žebříček nějak jinak, každý očekáváme od života něco jiného, tak jsem ty starosti hodila za hlavu.
Děkuji ještě jednou za krásná slova , je milé zjistit, že mi někdo rozumí .
ranmaru: Já zase většinou píši bez smajlíků, což lidé dneska také moc neberou a mají pocit že jsem na ně naštvaná. KAždopádně ještě jednou se omlouvám za můj omyl, zkrátka je to síla zvyku od ostatních.
A to je dobře, že tě to učila máma, protože dneska už je to zase trochu jinak. Ono být originální a svůj je velice dobře, jenže někdo si tu originalitu staví až příliš vysoko a potom dochází k takovému tomu silnému vyčleňování, takže ono všeho s mírou neuškodí. Vím, protože jsem si to sama zažila, ale přesto jsem byla svá, ze mě si příklad rozhodně neber, já jsem abnormálně samotářský člověk, jsem zvyklá že nikdo z mých 'přátel' v mém životě nevydrží dlouho a nakonec odejdou za někým jiným. Jsem totiž poměrně blbá, silně tolerantní a to je moje chyba, protože zatímco já dokážu tolerovat ostatní, oni mě ne. Nechápou že to s lidmi moc neumím, protože jsem celý život zvyklá na samotu a občas mám prostě problém s někým promluvit. A být ta divná, na tom není nic špatného, protože divní lidé jsou jenom pro dav příliš složití k pochopení. Pokud jsi ta divná a máš takové myšlení, jaké tady vypisuješ, tak jsi velice vzácný člověk, kterých je na světe opravdu málo... Lidé jako jsi ty... jsou posledními drahokami této už tak zpustošené země, poslední kousky které by ji mohli zachránit, i když i v těchto věcech se ztrácí naděje. Nad lidmi jsem dávno zlomila ruku, ale stále mě někteří dokáží tolik udivovat, že stojí za úsměv a za hezká slova, ale je jich opravdu, opravdu málo.
Máš myšlení výše než oni, tak si toho važ, to proto jsi divná, protože tě nechápou, protože jsou příliš jednoduší na to aby tě pochopili. Ve svém životě jistě najdeš (nebo už možná jistě máš) pár lidí, kteří tě chápat budou a stejně tak budou tozumět i tvé duši, která je na vyšší úrovní. A že je ti to jedno je jenom dobře, ono je zbytečné se až tak zaobírat tím co si o tobě ostatní myslí, lidé se neumí starat sami o sebe, protože jsou jeden jako druhý. Proto se starají o ty, co jsou jiní, často je uráží, nadávají jim a považují je za ty divné, to protože jim nerozumí a jak už víme, dnešní společnost už ani porozumět nechce. Je dobře že jsi je hodila za hlavu, je zbytečné se jimi zaobírat. Řekněme, že ty hodnoty máš prostě nastavené výše a lépe než oni a to je dobře, protože věřím že osůbka jako ty vidí ty krásné věci i v těch největších maličkostech.
Já děkuji, ty nemáš vůbec za co děkovat, jsem jenom člověk upřímný
hroznetajne: Jo jo, bez smajlíků = je nasranej 
to je prostě tak .
Co se té tolerance týče, méně tolerantní jsem spíše já, než moji přátelé. Dokáži vyjít s každým, ale dříve, nebo později na mě každý tak nějak pozná, co si o něm myslím. Nemusím říct ani slovo. Dost lidí se mě bojí, i přesto, že není důvod, rozhodně nejsem konfliktní člověk, spíš takový autoritativní (ale ne diktátor, co by všechny dirigoval, jenom mám ráda, když je vše na správném místě), a ne každému úplně vyhovuje můj typ humoru, což je ale jejich problém. Lidé se dneska vůbec ničemu nesmějí, nedokáží se usmát celé dny. Také mívám depresivní náladu, ale občas si zavtipkovat je důležité. Nebo se něčemu zasmát, sakra...
Taková ta jistá originalita se spíše stává handicapem, já jsem se třeba musela naučit spoustu věcí dělat sama. A přišla jsem na to, že je fakt lepší když do toho nikdo nekecá. Ten pocit vyššího postu, než jsou ostatní občas mívám a hrozně moc se za to stydím. Určité problémy některých lidí mi přijdou děsně moc povrchní. Ta se baví s tím a ten zase s tím, ta miluje tohohohle, ale pozor, co když přijde bývalá přítelkyně? Hrůza. Lidi si na takových malých válkách postaví život, žijí z drbů, krmí společnost lživými informacemi. Tfuj. Proto raději dvě hodiny mlčím, nic neříkám. A když už pak konečně něco řeknu, koukají na mě jako na exota. Ale co, házím to za hlavu.
Měj se fajn! A děkuji ještě jednou (už asi posté?!)