hroznetajne: Jo jo, bez smajlíků = je nasranej to je prostě tak .
Co se té tolerance týče, méně tolerantní jsem spíše já, než moji přátelé. Dokáži vyjít s každým, ale dříve, nebo později na mě každý tak nějak pozná, co si o něm myslím. Nemusím říct ani slovo. Dost lidí se mě bojí, i přesto, že není důvod, rozhodně nejsem konfliktní člověk, spíš takový autoritativní (ale ne diktátor, co by všechny dirigoval, jenom mám ráda, když je vše na správném místě), a ne každému úplně vyhovuje můj typ humoru, což je ale jejich problém. Lidé se dneska vůbec ničemu nesmějí, nedokáží se usmát celé dny. Také mívám depresivní náladu, ale občas si zavtipkovat je důležité. Nebo se něčemu zasmát, sakra...

Taková ta jistá originalita se spíše stává handicapem, já jsem se třeba musela naučit spoustu věcí dělat sama. A přišla jsem na to, že je fakt lepší když do toho nikdo nekecá. Ten pocit vyššího postu, než jsou ostatní občas mívám a hrozně moc se za to stydím. Určité problémy některých lidí mi přijdou děsně moc povrchní. Ta se baví s tím a ten zase s tím, ta miluje tohohohle, ale pozor, co když přijde bývalá přítelkyně? Hrůza. Lidi si na takových malých válkách postaví život, žijí z drbů, krmí společnost lživými informacemi. Tfuj. Proto raději dvě hodiny mlčím, nic neříkám. A když už pak konečně něco řeknu, koukají na mě jako na exota. Ale co, házím to za hlavu.

Měj se fajn! A děkuji ještě jednou (už asi posté?!)