Stín, jen další matný stín.
Volá mě, vítá mě,
z posmrtných končin nekonečně padajících sněhových vloček.
Našeptává a vypráví pohádky o posledním tanci.
Touží mě obejmout, stáhnout do svého klínu,
naplňuje mé oči oslnivou krásou a já vidím plakat nebesa při hvězdné obloze.
Vyšívá si z mého srdce, bere z dechu,
tiše brouká mou oblíbenou píseň.
Zmámená melodickým opojením, upadám k věčnému spánku.
To nevadí, on mne vítá s otevřenou náručí - každou nocí se vrací, ze hranic nekonečna.
Vyčkává na příchod andělů, kteří mě snesou do nejhlubších končin.
A já v tom věčném tichu, slyším svůj smích, když mizím daleko za hranicemi nekonečnosti.
A úsměv pohltí všechen strach, když s posledním dotekem, končí poslední píseň.
