Ranmaru | Kde, když ne tu?

 Tahle cesta se zdá být nekonečná, stále kráčím kupředu ale mám pocit že nikdy nedojdu svého cíle. Někdy se ohlédnu za sebe ale nemůžu se zastavit, i kdybych sebevíce chtěla nejde to. Přijde mi jako bych kráčela po cestě kterou mi určuje někdo jiný. Nechala jsem se snad slepě zatáhnout do něčích sítí? Teď... cítím se jako loutka se kterou si někdo pohrává. Nemám kontrolu nad svými kroky, ztrácím slova nad svými činy, nedokážu obhájit ani sama sebe. Proč jen se to děje? Ublížila jsem snad někomu a tohle je odplata za mé činy, hříchy? Nevím jestli se to někdy dozvím...
Vidím pod sebou jenom střípky svých vzpomínek, chtěla bych je posbírat, ale nemůžu.
Chodím okolo hvězd, ale nemůžu se jich dotknout...
Kam se poděla má silná vůle?
Je někdo silnější než já?
Někdo, kdo si pouhým posunem malíčku pohrává s mými pocity?
Kam mě zavede?
A co se se mnou stane?
Vidím světlo před sebou, kolem pouliční lampy a padající sníh. Vidím barevné listí, stele pode mnou barevný koberec táhnoucí se do dálky. Slunce mě přitom pálí do zad a anděl poletuje nad mou hlavou. Vidím ďábla v dálce se smát.. Směřuji do rokliny plné okrasných květů. Kam jsem se to jenom dostala? A vůbec... Není tohle moucha? Pod nohama se mi povaluje pohozený kus chleba, kopnu do něj a jdu dál. Bylo to zapotřebí? V dálce vidím zrcadlo, blíží se, neustále se přibližuje a potom... potom jsem se zastavila. Zakrývám si ruce abych se do něj nemohla podívat, ale je to zbytečné, vidím skrze ně. Vidím sama sebe... Ne, nejsem to já. Je to malá holka která se mi směje. Chce mi něco říct? Nemluví, jen se směje. Nerozumím tomuhle hloupému vtipu. Zavřu oči, aniž bych chtěla a když je pět otevřu, jsem zase na začátku a kráčím tou stejnou cestou.  Ach, kolikrát ještě?