Poslední dobou mě napadají divné věci, je to zkráka divné, hm...

"Potřebujete něco slečno?" hlesl poměrně pobaveným tónem a ohnal se rukou aby odehnal mouchu poletující kolem jeho hlavy. Už nějakou notnou chvíli ho otravovala a mu docházela trpělivost. Kdyby nebyla tak malá, chytil by ji, urval křídla a nakonec rozmáčkl mezi palcem a ukazováčkem,

 Kdo by řekl, že věci nakonec dopadnou tak jak je vlastně nikdo neočekával? Že z nemožných, dětských pohádek se stávají skutečné srdcervoucí příběhy plné zloby, něhy, tužeb, neočekávaných zvratů a nekončícího splínu? Budu vám vyprávět příběh, na jehož počátku stojí nenaplněná láska, cit, jenž jako zhoubný oheň spálil duši člověka a zanechal v ní jenom pustošivou nenávist a touhu po pomstě.

 Vždycky mě uchvátily ty jeho oči, našla jsem v nich skrytý smysl, který jsem dokázala najít jenom já... Alespoň tak mi to tvrdil. Říkal, že když se dívá do těch mých, jako by se díval na samotná noční nebesa... byla jsem mu odevzdaná tělem i duší. Byla tohle láska? Mé srdce zpívalo nekonečnou písní, když jsem ho držela za ruku. A když jsem stála v jeho obětí, jako bych objímala jeho duši.

 ... Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou nejde vidět. Pomyslela jsem mlčky a pozorovala vlnění jezera za svitu měsíce. Noc je krásná...Vždycky jsem milovala poušť. Usednu na pískový přesyp, Nevidím nic, neslyším nic a přece něco září v tichu... Ať jsou to hvězdy, nebo kousky písku, přesto to, co je dělá krásnými, je očím neviditelné. Jsem unavená sama sebou, jsem unavená

 Vůbec nemáš ponětí jak to bolí.Všechno co uděláš, řekneš je mou jízdenkou do hrobu. Copak nevidíš to mé utrpení? Copak nevidíš jak moc mi ubližuješ? Jsi zrůda, nic jiného než odpad mezi mými přáteli. Vidíš jak se pro tebe snažím trpět? Jak se snažím aby jsi změnil názor? Víš proč se vůbec snažím? Protože tě stále mám ráda. Říkáš mi naivní krávo, já tobě drahý příteli. Stále to pro mě má smysl...