Už zase tápu životem jako stín, vždycky mi tenhle způsob vyhovoval, držet se někde dál od všeho a snažit se dýchat, snažit se žít. Člověk si říká že je někdy potřeba nechat starosti, bolest za sebou a jít dál. Jenže co když vás výčitky stále dohánějí? Jsou věci, se kterými se člověk musí smířit, poté věci se kterými se jednoduše smířit nelze. Nesnáším prosinec,

...ale vůbec mi to nevadí, počínaje včerejším dnem a dnešním ránem, jsem se sebou naprosto spokojená. Teda ne tak úplně se sebou spíše jako s tím, že jsem tenhle čas (který bych stejně strávila v posteli a pokoušela se marně usnout), využila mnohem lépe. Také jsem se konečně dostala k tomu do čeho jsem se přemlouvala týden. Malovala jsem křídy, to mi vyšlo krásně na

 Panečku, panečku, tak jsem doma. Byla jsem nakonec nakoupit ty granule a musím říci jenom jedno, nádhera! Opravdová, nefalšovaná nádhera! Ta zimní krajina je neskutečná, jsem z toho naprosto unesená, už dlouho se mi nenaskytl takový překrásný pohled na zasněžené pláně, lesy a cesty. Hlásím že jsem úspěšně přežila nové boty a nerozbila jsem si hubu na ledu, no a

 Mám za sebou naprosto příšernou noc, naprosto nevyspaná, unavená a ještě brzo na nohách, dnešní den mi začal opravdu slvěle když ho budu počítat od půlnoci a ne od toho co jsem se vykopala z postele s tím, že to nemá smysl, ejhle Jun je tak nevyspaná a to si šla lehnout kolem půl dvanácté, od techniky se odpoutala o půlnoci, což je pro mě ještě brzo, ale ten průběh