Panečku, panečku, tak jsem doma. Byla jsem nakonec nakoupit ty granule a musím říci jenom jedno, nádhera! Opravdová, nefalšovaná nádhera! Ta zimní krajina je neskutečná, jsem z toho naprosto unesená, už dlouho se mi nenaskytl takový překrásný pohled na zasněžené pláně, lesy a cesty. Hlásím že jsem úspěšně přežila nové boty a nerozbila jsem si hubu na ledu, no a venku už se nám zase stmívá. Chvíli jsem přemýšlela že půjdu ven a že něco nafotím, ale s mým mobilem to nemá smysl, jaká škoda. Zimní fotky při západu slunce by vypadaly určitě nádherně, tolik mě to mrzí ale co se dá dělat.
A teď konečně k tomu co jsem chtěla. Cesta dolů na autobus byla poměrně dobrá, až na to že jsem cupitala jako japonská postavička z mmorpgček, teda podle přítele od tety, který se mi za to nehorázně smál. Čert to vem, úspěch! Nic jsem si nezlámala a přežila jsem ve zdraví a to dokonce i cestu autobusem. Cesty byly sice lehce posypané štěrkem, ale nebylo to nic moc, podkluzovalo to a jeden měl pocit že je ten autobus chvíli nezvladatelný, dokonce i řidič z toho byl pěkně na nervy, ale cesta do města byla ještě dobrá, dalo se to a řidič si dával pozor. Stačilo mi, když mi sestřenice vykládala jak jendou hodil brzdu a autobus jel dál a do zatáčky se mu zrovna dvakrát nezachtělo. Nakupování bylo fajn, jen ten vítr nebyl moc příjemný a byla docela zima, uznala jsme že už je to na dvě vrstvy kalhot, teda v mém případě legín, nic jiného ani nenosím, haha. Rifle jsem na sobě neviděla už ani nepamatuji.
Víte jak je legrační když jdete do obchodu pro jednu věc a potkáte tam skoro celou rodinu? Vtipný. Ale ona každá známá a milá tvář potěší, jen já musela z té nevyspanosti vypadat tak nějak přihlouple a otráveně, haha. Každopádně cesta zpátky, no byla jsem si s kamarádem dát čaj v jedné Asisjské restauraci, kterou mám ráda, jenom škoda že tam té obsluze všechno hrozně trvá, navíc mi nepřijde dvakrát příjemná. Dovolím si to tvrdit protože tam frmolu moc nebývá a i když já měla více lidí v hotelu na obsluhu, stíhala jsem to dvakrát tak, ale chápu že ne každému se chce. Už jsem si zvykla, nu ale kdyby trochu přidala na příjemnosti, myslim že by nikomu nevadilo že se za 20 minut konečně dočká čaje. No nakonec jsem si dala jenom já a to ještě k tomu Presso místo čaje, protože jsem měla chvíli pocit že usnu a umřu, haha. Pět minut na bus a letěla jsem zaplatit. No a řidič, proboha ten byl tak ukecaný, nezavřel pusu a ještě se nekoukal na cestu. Pořád mluvil na nějakou ženskou, autobus plný, všude ticho, všichni na nervy, jel si to tou odpornou cestou a rozhazoval rukama kolem sebe, vysvětloval blosti, pak se teda dal do vysvětlování řízení, no ... autobus přecpaný lidmi až tak že se muselo stát, zajímavé. Všichni mlčeli jak na jehlách a šlo slyšet jenom jeho! :D Ale dojeli jsme v pořádku, ono to ale chvíli vypadalo na nějakou katastrofu, naštěstí mi Jashin přeje, hihi.
Teď stále přemýšlím nad tím, jestli to mám zakotvit do postele, nebo jestli to mám zakotvit na parapetu u kočky když tam tak krásně hřeje to topení, ale pod peřinou bude taky teplo, takže to hádám bude těžkej výběr. No a v šest mi přijede návštěva takže bych se jí měla věnovat a ne spát, takže pfjů, co teď?
No uvidímě se zase v dalším článku, kdo ví kdy bude, see ya. ^^
