Stala jsem se dobrou v lhaní sama sobě. Bylo načase s tím přestat, bylo nutné odhodit všechnu tu nenávist, bolest, ten hluboký smutek uvnitř. Stále tam kousky toho smutku a beznaděje pozůstávají, ta bolest z minulosti a ten strach z budoucnosti. Cítím se silná, ale i slabá zároveň. Je to ten pocit, jako bych se dotýkala hvězd a přitom stála nohama v pekle.

 Skoro všechny mé texty které napíši mají v sobě skrytou myšlenku,událost se kterou bych se ráda podělila aniž by vlastně čtenáři věděli, jaká ta myšelnka nebo událost ve skutečnosti je. Ach je to taková má tichá zpověď pro vás a vlastně i pro mě. Věřím, že vám to vůbec nevadí.

Jsem smutný, tak smutný. Hledal jsem záchytná slova, ale nikde jsem je nemohl najít.

 Byla jsem se dneska ráno jenom tak projít na zasněženém poli, to víte chytit nějakou tu inspiraci pro psaní a také si ulevit od těch hrůzostrašných myšlenek, co mě poslední dobou tak sužují. A poté co jsem minuty zírala na prázdný myslivecký posed, se mi k večeru usadila v hlavě taková malá, smutná jednorázovka a já se s vámi o ní ráda podělím...

 Víš, chtěl jsem tu pro tebe být ten nejdůležitější, dát ti naději a chuť do života, ukázat ti smích, ve který už dávno nevěříš. I když nejsem zrovna nejlepší společník, chtěl bych vzít tvou ruku a dát ti trochu toho pocitu spokojenosti, ten pocit být milována... Sám jsem pořád jenom uzamknutý v samotě, možná je načase vystoupit z ní ven. Tiše tě pozoruji už léta, ale nikdy jsem neměl odvahu

Každý to určitě zná, nikdo nevidí vlastní pozlátko, přes pozlátka ostatních ale to je špatně. Proč nastavujeme své dokonalosti, nedokonalosti podle ostatních? Není nakonec to naše pozlátko mnohem magičtější, když si uvědomíme jeho velikost? Zkusit si sáhnout na své vnitřní já, alespoň na chviličku se nesrovnávat s ostatními... KAždý je výjmečný, každý je něčím zvláštní.