Polibek smrti...

 Víš, chtěl jsem tu pro tebe být ten nejdůležitější, dát ti naději a chuť do života, ukázat ti smích, ve který už dávno nevěříš. I když nejsem zrovna nejlepší společník, chtěl bych vzít tvou ruku a dát ti trochu toho pocitu spokojenosti, ten pocit být milována... Sám jsem pořád jenom uzamknutý v samotě, možná je načase vystoupit z ní ven. Tiše tě pozoruji už léta, ale nikdy jsem neměl odvahu ti cokoli říci. Líbí se mi tvé jizvy, oči, tvůj smutek a tvá přenádherná duše. Jednou bych se ji chtěl dotknout. Ale odvaha nepřichází, až pociťuji že už je pozdě o cokoli se snažit. Teď tě jen vidím bezvládně ležet na zemi a do očí se mi řine hned několik slz. Donutila jsi mě plakat, donutila jsi mě prosit, donutila jsi mě škemrat... Ale všechno zbytečně. Teď už je všechno zbytečné, nedala jsi mi šanci, přišel jsem pozdě... Moje zbabělost mě připravila o to nejcennější co jsem měl, i když ne tak docela. O tebe. A co teď já? Mám žít s tím pocitem že jsem to nedokázal?

Zavíráš oči a mizíš z tohoto světa, držím tě za ruku, nechci! Nechci aby jsi odešla beze mě. Tak moc bych si přál vrátit čas, ale vím že to nejde. Je to tak těžké, nemůžeš spatřit ani mou bolest, když se dusím tvou krví... zmalován, zpráskán svou chybou, svou zbabělostí. Celý život sním o tom že jednou budu s tebou žít, přežívat, umírat... Ale ty už jsi pryč a já? Veškerá fantazie zmizela s tvým odchodem, veškerá krása z mé duše se rázem vypařila. Byla připravená pro tebe... Tolik jsem o ni pečoval abych ti ji mohl jednoho dne dát, ale najednou... tu stojí sám a ty to nebudeš nikdy vědět. Nikdy se nedozvíš jak moc jsem tu pro tebe chtěl být. S posledním úsměvem tě v poklidu odevzdávám polibkům smrti... Už nikdy víc...