Dívám se na tebe s očima přivřenýma. Nikdy by mě nenapadlo, že to může skončit tak rychle. Začaly jsme společně psát tuhle novou kapitolu života, nikdy jsem si nepřipadala tak šťastná. Nikdy jsem neměla tak obrovský pocit klidu a bezpečí, jako jsem měla s tebou. Nikdy mě nikdo nemiloval tak jako jsi to dokázal ty... Aniž by jsi řekl cokoli co by mě táhlo na tvou stranu, získal jsi si mé srdce,

Slabá, slabá, slabá...
tak moc je má mysl a má duše chabá.
Chytám myšlenky tak jak za sebou plují,
svou dobrotu pro jiné obětuji.

Malá, malá, malá...
je moje odvaha co doteď spala.
Bojím se bolesti a přátelské zrady,
strachem napojena, že už se nedám dohromady.

Byla, byla, byla..
jsem k lidem ochotná a tiše žila.
Teď pomalu umírám a v dálce

 Znáte tu posedlost? Tu co není zdravá a někdy dokáže i zabíjet?
Je špatné na někom tak moc lpět že ho to doslova trýzní?

Byl ní tolik posedlý, miloval každý její dotek, každý její nádech vnímal třikrát hlasitěji a i když stála pár metrů od něj, cítil její nádhernou a zářivou duši. Toužil se jí dotýkat, toužil se jí smát, toužil po každém jejím pohledu. Svazoval ji k sobě víc

Chci zapomenout, již tolikrát se to opakovalo že už mě to nudí. Nepotřebuji to cítit znovu, umírá tam kde jsem ji nechala, pořád dokola dere se do mé hlavy, leží ve vzpomínkách, ale já ji musela zabít, vzala mi všechno a přitom ze mě udělala tohle, měla bych ji nenávidět. Těžké je nenávidět někoho komu rozumím. Ne, zase lžu sama sobě, jak potupné je tohle si přiznat. Svádím to na ni a přitom jsem

 Naděje plane v srdci každého z nás,
Znáš ten pocit kdy z chutí všechno to vzdáš?
Když zapomeneš, jaké to je vlastně žít,
A v záhy cítíš se prázdný a chceš odejít?

Když slůvko prosím neslyšíš,
A slovo zůstaň nevnímáš,
Kdy dobro od zla stěží jen odlišíš,
A bolesti v cizích očích se vysmíváš?

Temnota obklopila tvoje já,
Někým jiným jsi se stal,
A