Chci zapomenout, již tolikrát se to opakovalo že už mě to nudí. Nepotřebuji to cítit znovu, umírá tam kde jsem ji nechala, pořád dokola dere se do mé hlavy, leží ve vzpomínkách, ale já ji musela zabít, vzala mi všechno a přitom ze mě udělala tohle, měla bych ji nenávidět. Těžké je nenávidět někoho komu rozumím. Ne, zase lžu sama sobě, jak potupné je tohle si přiznat. Svádím to na ni a přitom jsem na vině já. Nikdy to nebude vědět, nesmí se dozvědět že o ni přemýšlím, byly to dva krásné roky ve lžích, ale byly to dva krásný roky, nezáleží na tom. Vidím jenom vzpomínky, vybavuji si je na všech místech která jsme spolu navštívily a potom z čistajasna zmizela, šklebí se mi z dálky, byla dokonce tak drzá že se mi po dvou letech připomněla, marná snaha zapomenout. Láska není pro mě, avšak poznala jsem v životě anděla, jehož křídla byla čistší než samotný křišťálový oceán, nikdy jsem ji neměla potkat, už předem bylo jasné že nezůstanou bez poskvrny, ne pokud by byla se mnou. A tak se stalo, pravda ukázala že si ji stín jako já nezaslouží, nemohu být milována. Tyhle ty vzpomínky si pamatovat chci, protože mi daly něco vzácného do mého skromného života, otevřely tu část, která dlouho spala, bez které jsem byla stínem neúplným, ale již teď vím, že k sobě nesmím nikoho pustit, protože dříve nebo později stejně zklamu, nikdo nedokáže zabít tu tmu ve mě a ta tma je silnější než já. Ach...Teď si dokonale protiřečím že ano?
