Kdo ví jak...

 Naděje plane v srdci každého z nás,
Znáš ten pocit kdy z chutí všechno to vzdáš?
Když zapomeneš, jaké to je vlastně žít,
A v záhy cítíš se prázdný a chceš odejít?

Když slůvko prosím neslyšíš,
A slovo zůstaň nevnímáš,
Kdy dobro od zla stěží jen odlišíš,
A bolesti v cizích očích se vysmíváš?

Temnota obklopila tvoje já,
Někým jiným jsi se stal,
A nikdo jiný už tě ke tvé smůle,
nikdy nepoznal.

Úsměv mění se v žal,
Srdce ztrácí se v prach,
Sám sobě teď nemůžeš lhát,
že neovládáš svůj strach.

Život tvůj je čistý snář,
Jméno tvé je jenom klam,
Štěstí které dobře znáš,
zanechalo jenom šrám.

Ach... 

Samota, jediný tvůj přítel s kterým musíš žít,
Vrátit se zpět, sednout si a nebo prostě jít,
Musíš nechat minulost svou volně plout,
a démony své budoucnosti oslepnout.