Ta dívka kterou každý dříve znal,
Hledá naději kterou by jí někdo dal,
Na tváři masku a kolem krku uvázaný plášť,
Na hvězdy se dívá v noci a k lidem chová tichou zášť.
Říká že život žít jí nebaví,
lidi okolo nevidí a vůbec nezdraví,
Nenachází důvody proč se stále smát,
jen problémy kvůli kterým se budoucnosti bát,
Ta holka chtěla by teď slepou být,
Nepamatovat

Mé srdce se ztrácí, mé nohy zakopávají... mé oči se klíží a duše naříká. 
Co dělat mám, když se cítím tak hrozně? Jaký bude dnešní lék?

Znáš ten pocit, když se cítíš nepřirozeně ve svém vlastním světě?Když se celé tvé já obrací proti tobě? Všechno

 To tajemstvím které uchovávám ve svém srdci. Proč jsem to odmítala?
Byla jsem jenom loutkou na provázku? Loutkou svého vlastního smutku?
Nemohla jsem si pomoct...
V roli osamělého jezdce, proč mě to donutilo zůstat vzadu?
Zachovat tento pocit hluboko uvnitř, zavřít své srdce, klesla jsem tak nízko.
Věděla jsem to...
A přesto jsem

 Zavíráš oči, ale čtyři stěny tě neustále svírají... Jsou v nich vzpomínky, myšlenky, události, máš pocit že místnost je plná té minulosti, co se táhne na nohou jako věčné okovy? Všechno je věčné, všechno se táhne... jedna myšlenka přes druhou, kde najít ten klid? Co lépe uklidní myšlenky než hvězdy? Než ticho, než čerstvý vzduch? Než možnost nebo spíše schopnost

 Co bylo, to bylo,
pod šelestí mého srdce zbylo..
Když slzy padaly, padaly,
V sutinách mojí duše - tam zůstaly..
Vlákna pavučin tvých...
Těch co mou duši přeťaly, ta slova...
Jako ty červy co se mou hlavou vrtali...
Z mramoru v tmavé mlze, stloukám mu kříž.
On prosil mne tiše.
Já nenechala jeho slova plout ku mne blíž.
Temnota, tvá prostoupila