A tak jsem to zase udělala, lidé kolem mě si stěžují že s nimi nemluvím, že jim neříkám své pocity a že se jim vyhýbám. Že raději každý den prosedím na okně nebo na balkóně se sluchátky pozorujíc přicházející bouřku a přívalové deště v tom bezmezném a ukrutném horku. Je to stejné jako na internetu. Každému vadí že nenapíši, že se mu nesvěřím, že mu neřeknu jak na tom doopravdy jsem, ale sami

 Přemýšlím, tápu, hledám a přeci jsem jedno našla. Sním o hvězdách, o někom kdo by se mnou strávil překrásný večer v naprostém tichu, bez zbytečných slov. Procházet se po louce pod nebem plným hvězd, ale je to sen nereálný. Nic pro mě nemá větší hodnotu, žádné peníze, netoužím po drahých věcech, netoužím po slávě, po obdivu, netoužím po cennostech, dokonce ani po nějakém společenském postavení.

Pár hezkých vzpomínek se mi naskýtá při pohledu na zasněženou krajinu. No dneska je to trošku jinak. Nejsem na vesnici, ale ve městě, je to trochu chabější pohled, než jsem očekávala. Řekněme tedy tomu, že se bývalému sladkému domu v tomhle ohledu nedalo nic vytknout. Jenže tohle už je taky pryč milá Jun, Ranmaru, nebo kdo že to vlastně jsi. Jak se cítíš když víš

 ... Pod mostem spím už rok, motám se kolem stok,

v kapsách mám čím dál nic, můj most je hotel Ritz.

Když večer zhasne stín, pár krabicovejch vín,
mi zvedne krevní tlak, víc nemusím mít pak.

Pod starou dekou spím, když o Floridě sním,
jak v Bewerly mám dům, jamajskej chlastám rum.

Jak v bazénu se pak, tří holky koupou jen tak,
šampáňa plnej stůl,

Silvestrovská noc jako sladký citrón? 18+

Tuhle jednorázovku píšu už od silvestra, ano, ano... měla být na silvestra hotová, ale nechtěla jsem ji nějak znehodnotit, odfláknout a proto jsem si řekla, že když jí zveřejním o pár dnů později, nic