Důvodů je mnoho...

 A tak jsem to zase udělala, lidé kolem mě si stěžují že s nimi nemluvím, že jim neříkám své pocity a že se jim vyhýbám. Že raději každý den prosedím na okně nebo na balkóně se sluchátky pozorujíc přicházející bouřku a přívalové deště v tom bezmezném a ukrutném horku. Je to stejné jako na internetu. Každému vadí že nenapíši, že se mu nesvěřím, že mu neřeknu jak na tom doopravdy jsem, ale sami nejsou ochotni a schopni napsat, už to neřeším a píši jenom těm lidem, kteří o to jeví zájem. Cením si toho že mi někdo dá prostor mlčet, ale nestojím o to aby mi to následně bylo vyčítáno. Já jednoduše nemluvím s lidmi, kteří na mě chtějí jenom křičet, mají neustálou touhu prosazovat si své a nakonec ti nedají ani prostor k tomu se vyjádřit a začnou mluvit o svém. A tak jsem to udělala, řekla jsem jim své pocity a odměnou mi bylo že jsem cvok. Věděla jsem že mluvit je zbytečné, proto jsem to nedělala, netoužila jsem po hodinové přednášce o tom jak negativní a nesprávný mám postoj k životu, já to totiž vím, ale nechci na tom nic měnit, nemám důvod. Jejich rady do života jsou chabé, měli by se naučit mluvit s lidmi jako jsem já, ale všechno co řeknu je nakonec pohřbeno tím že bych se měla jít léčit...

Nelíbí se jim pohled na mou kamennou tvář, nelíbí se jim že nemám důvody k úsměvu, nelíbí se jim že píši slohovky na ně je to moc dlouhé. Nelíbí se jim způsob mého vyjadřování, nelíbí se jim mé společenské postavení mezi lidmi... Ach, to protože žádné nemám. Nelíbí se jim že se dívám na anime, nelíbí se jim že maluji, nelíbí se jim že není po jejich, nelíbí se jim že se jimi nenechám zneužívat, nelíbí se jim nikdo z mých přátel, nelíbí se jim pomalu ani to že dýchám. Lidé mě nezajímají, nebojuji o pozici v jejich srdcích, nepotřebuji je, je to tak těžké pochopit? Jsem někdo kdo byl vychován samotářským životem, sám na sobě, bez rodičů, bez přátel, jen na úkor přežití několika cizích lidí, ale to je vedlejší, o tom jsem psát nechtěla. Jenom mě irituje jak si každý myslí že mi na něm záleží, jako by mi mohlo záležet na rodině které vadí má existence nebo na falešných přátelích co se mnou vážou kontakty jenom pro to aby se o mě něco dozvěděli a potom abych mohla civět na jejich jména v mém seznamu přátel? Ne, jsem někdo komu ztíží na někom záleží a pokud bych měla určit počet lidí které mám opravdu, skutečně a nefalšovaně ráda, tak jich je jen pár Z nich ti, kteří se probojovali až sem za neuvěřitelných několik let které je znám, si nehorázně vážím. To peklo co si se mnou prošli, nesčetněkrát jsem je poslala do prdele že o ně nestojím, že pro mě nic neznamenají a ať klidně táhnou že se bez nich obejdu, ale oni i přes to všechno jednou slíbili že tu pro mě budou a zůstali, je to věc které si neskutečně cením a nedokážu vyjádřit slovy jak moc. Přátelit se mnou je takřka nemožné, ani nevím zda jsou tito lidé mými přáteli, ztíží někoho nazývám přítelem... ztíží někomu věřím, ale mám je více než ráda a snažím se o to aby to věděli, i když mám s city problémy. Jsem už taková a oni to berou, je to čest, znát je.