Ranmaru | Sněží, říká ti to něco?

Pár hezkých vzpomínek se mi naskýtá při pohledu na zasněženou krajinu. No dneska je to trošku jinak. Nejsem na vesnici, ale ve městě, je to trochu chabější pohled, než jsem očekávala. Řekněme tedy tomu, že se bývalému sladkému domu v tomhle ohledu nedalo nic vytknout. Jenže tohle už je taky pryč milá Jun, Ranmaru, nebo kdo že to vlastně jsi. Jak se cítíš když víš že to všechno zůstane jenom ve tvé představivosti? Že se nikdy nedotkneš jejích ruk, nikdy už neuvidíš její úsměv, neuslyšíš její hlas. Vidíš ji tančit v dálce mezi tím sněhem, ale nikdy se k ní nepřiblížíš. Vím jak moc toužíš jít za ní, ale nemůžeš. Místo toho jenom pár slz padá do sněhu a ztrácí se v něm jako by nikdy nebyly. Tvé srdce krvácí a cítíš se osamělá v závějích toho mocného chladu, který tě svazuje více a více, už přes slzy ani nevidíš. Cítíš se unavená, vyčerpaná a chce se ti spát, usnout navěky a už se nikdy více neprobouzet. Moc dobře vím na co myslíš. Stále posloucháš ty stejné věty, ta stejná slova. Jsi šílená, jsi hloupá, závislá, měla by jsi se jít léčit, pořád je to o tom samém, nezměnilo se to ani za ty roky, co jsi pryč. A že už je to devět let, věřila by jsi tomu?

Jsem smutná protože vím že už mě nikdy neobejmeš, neřekneš mi že mě máš ráda a že jsi na mě pyšná, že jsem to všechno zvládla a nevzdala se. Strávily jsme spolu tak málo času, že mě to užírá za živa. Je tolik věcí, co už ti nikdy neřeknu, tolik maličkostí které bych ti chtěla ukázat, věřím že ze všech těch idiotů okolo mě, by jsi zrovna ty porozuměla tomu co chovám uvnitř sebe. Věřím, že alespoň ty by jsi se mě nepokoušela změnit ke svému obrazu, protože být svá pro tebe vždycky znamenalo hodně, tak jako pro mě. Je těžké, žít tu bez tebe ta léta, bylo to hodně těžké, tak jako si málo kdo umí představit. Zní to možná banálně, ale pro nás to vždy mělo hloubku. Škoda jen že jsem tě nedokázala poznat a vzali mi tě tak brzo. Přísahám, že kdybych byla pomstychtivá, zabila bych ho tak, jako on zabil tebe, ale mé dobré srdce mi to nedovolí... Alespoň ne teď a za těch devět let, už je na svobodě. Víš jak mi to trhá srdce? Ten parchant je někde tam venku i po tom co ti udělal- Vzal mi to nejdražší na světě co jsem měla, jediného člověka který mě skutečně měl rád, mou jedinou rodinu... vzal mi tebe a já se s tím těžko vyrovnávám. Od doby co jsi zemřela, se ke mě každý chová jako ke kusu smetí, už mě to nebaví, pořád se jenom podřizovat.

A venku sněží... sněží.. a sněží... Přála bych si, aby jsi dneska se mnou mohla tancovat ve sněhových krůpějích. Stavěly bychom.. sněhuláka a já se smála, kdyby ti jedna ledová přistála na zádech. Držela bych tě za ruce a v láskyplném opojení bych se těšila z každé vteřiny, kterou dýchám. Ale takhle to vůbec není, jen ztěží se na něco těším a když mám volnou chvíli, utíkám daleko od společnosti, protože mi nerozumí. Lidé jsou příliš zatvrzelý znát pravdu, nenechají mě mluvit, stále opakují to své a přes to voda neteče. Bylo pro mě hodně těžké odpustit ti, ale teď je potřeba nechat věci spát a já ti odpustila.

Jenže teď se nenávist vytratila a ve mě zbyla jen díra, díra po tobě.
Mám se usmívat, ale je to těžké, když mě každý dohání k pláči, ale i tak slibuji že se budu snažit.
Víš, že tě budu uchovávat ve svém srdci, tvá dcera.