Píšu protože se potřebuji vypsat a protože dokážu psát tyhle mé psychické výlevy o duševních stavech většinou až po půlnoci, kdy svět kolem mě spí, tak tu sedím v nočních hodinách za monitorem, ze kterého mě pálí oči. Vlastně ani nevím o čem chci psát, ono to vždy přijde samo a nakonec do tohoto článku sesmolím věci, o kterých původně neměla být ani zmínka, jenže

 Odevzdávám se svým temným snům,
přenechávám vládu těm těžkým dnům,
chodím s nezájmem po světě,
po této shnilé planetě.

Jsem v myšlenkové pasti,
Moudrost lidem chtěla bych krásti,
Přijde mi že všechno ztrácím,
do myšlenek se opět a opět vracím.

Chtěla bych si věřit víc než teď,
opět uvěřit že stále krásný je svět,
přála si věřit

 Popravdě, bojím se. Nikdy jsem se samoty nebála, v nejhorších chvílích jsem ji po mnoha zradách vyhledávala, nevěřila jsem však sama sobě, že bych toho někdy byla schopná. Odejít a nemít nic, nikoho na dosah ruky, nikoho k objetí, nikoho k důvěře, vždycky jsem si myslela že zůstane alespoň jeden člověk kterému bych mohla svěřit kus své bolesti. Zmýlila jsem se, vůbec jsem si nevěřila, nevěřila

 Hudba je pro mě hodně důležitá, už jenom protože v písních které poslouchám jsou mé pocity, vidím v nich buď sama sebe nebo jiné, připomínám si písněmi jisté události, tváře, spojuji si s nimi události, chvíle, okamžiky, skoro na každou chvíli mám písničku v hlavě, možná je to špatně protože občas ztrácím chuť některé písně poslouchat kvůli tomu že mi až příliš připomínají ty bolestné vzpomínky.

 Se mnou si anděli, se mnou si můžeš hrát!
Všechny naše životy i životy cizích lidi proklínat.
Můžeš mi říct všechno co doopravdy chceš,
stejně se tě budu držet jako veš!

Z křídel tvých jsem zrozena byla,
abych o bolesti světa s tebou snila,
osud chtěl abych byla tvou,
loutkou i hračkou nestydnou.

Ty do nitra mého zřít smíš,
vždyť