Opět žblechty, samé žblechty a nic jiného

 Popravdě, bojím se. Nikdy jsem se samoty nebála, v nejhorších chvílích jsem ji po mnoha zradách vyhledávala, nevěřila jsem však sama sobě, že bych toho někdy byla schopná. Odejít a nemít nic, nikoho na dosah ruky, nikoho k objetí, nikoho k důvěře, vždycky jsem si myslela že zůstane alespoň jeden člověk kterému bych mohla svěřit kus své bolesti. Zmýlila jsem se, vůbec jsem si nevěřila, nevěřila v tom, že to dokážu, že budu schopná sama sebe a ostatní odstřihnout, vymazat je ze svého života, nepsat jim, nekomunikovat s nimi, nechat je žít si své životy. Ale stalo se tak... ze začátku to bylo krásný, *ach je to už nějaká doba přeci* jenže vám to po chvilce začne stoupat na mozek, protože jak už víme člověk je tvor společenský a vždy je potřeba mít alespoň jednoho přítele po ruce, jinak příběhy špatně končí. Myslela jsem si že ten můj končí, že už mě nic nedokáže zachránit, sáhla jsem si na své největší dno, spadla jsem tak nízko, tak moc jsem zubožila sama sebe a své tělo, svou mysl jsem přetvořila v něco naprosto zvráceného. Znehodnotila svou duši, zamkla své srdce, zahodila všechny ty pocity které byly krásné... Zkrátka už jsem nedokázala věřit v nic pěkného, bylo mi jedno co se mnou bude, život už mě nezajímal, poslední mé já se snažilo zachránit psaním, vypisováním se z toho lidem, kteří o mě nic nevědí, neznají mé jméno, to jak vypadám, to jaká ve skutečnosti jsem nebo spíše jaká jsem bývala. Bývala jsem milá holka, dokud mě život nepřestal bavit, dokud mě lidé nepřestali bavit, dokud mi život nevzal lidi o které jsem s láskou pečovala. Vlastně je to nakonec moje vina, to že jsem si uvědomila, jak nepříjemné je být jen kouskem vředu pro někoho, kdo pro vás znamená celý svět. Už ani nikomu nepíšu jak se mám, tahle otázka mě dávno omrzela, stejně jako odpověď na ni. Jakoby jim na tom někdy zááleželo, po čase už se ptají jenom tak, aby se neřeklo, nebaví mě to. Já se o duševní stavy svých přátel zajímám ráda, ale jak přijdou na řadu mé pocity, raději mlčím. Jsem prý chladná, bezcitná mrcha. Ne nejsem bezcitná, jenom jsem se naučila přežívat dál i bez některých lidí a oni to nemohou strávit. Nebaví mě prostě dělat šaška v něčích životech, nejsem tu pro ně jenom když budou mít zlou náladu, když se budou potřebovat někomu vybrečet na rameno. Ano, ráda si vyslechnu trápění mých přátel a ostatních, ale ne tímto způsobem, jakým mi je to podáváno. Za dnešek jsem extrémě unavená. vlastně za celý neskutečný pracovní týden, už mě to nebaví. Bojím se, že víkend nebude o nic lepší. Proč ostatní nedokáží tolerovat mou nechuť ke hraní textových her? Proč nedokáží pochopit, že nemám čas k odepisování? Zábava musí jít stranou, když je tolik práce, mám jí až nad hlavu a proto tu sedím v nočních hodinách a vypisuji tu své pocity, svá trápení, abych mohla jít alespoň trochu s klidnou hlavou spát. Všichni si myslí jak si kde s kým píši, ale já možná tak debatuji a píšu si tady sama pro sebe, to je všechno. Ne, neustále obviňování jak na každého jenom seru a nevěnuji se mu.

A když už někomu z nich odepíši, ten druhý se urazí, že jsem neodepsala zrovna jemu... Lidi, jsem vážně unavená, unavená z jejich obviňování, unavená ze života, unavená z práce, lidí i ze svých vlastních pocitů, myšlenek, nálad. Toužím se nadechnout a alespoň na chvíli se cítit volná, ale jsem tak svázaná povinnostmi k ostatním, že se cítím opravdu mizerně když na ně nemám čas. Mrzí mě to, ale má slova jsou pro ně málo... Má vysvětlení pro ně nejsou už vůbec ničím, neposlouchají a uráží se. Už toho mám plné zuby, proč já mohu tolerovat ostatní a oni nejsou shcopni tolerovat mě? Takhle to nechci, takhle to nevydrží, brzy tahle přátelství skončí, protože mě je vážně bídně. Místo toho, abych se těšila jak přijdu domů, že si s někým popíši o čemkoli a spravím si náladu, se bojím otevřít chat a přečíst si zprávy, protože na ně němám ani chuť odepisovat a ještě více si dojebu den. Žádám jenom trochu pochopení, po nich... Je to tak těžké pochopit? Chci jenom čas, čas který nemám. Vlastně ano, mám trochu času, ale raději ho využiji psaním článků nebo překládáním písní, či psaní jiných věcí, protože u toho se mi alespoň nálada zlepší a nemusím se bát, že mi někdo něco začne vyčítat. Uklidňuje mě to. Ale pro dnešek se psaním končím, zítra mě opět čeká náročný den. Víkend pravděpodobně bude stejný, ba i možná horší, jen toho se děsím.